Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.00 hodin)
(pokračuje Zdeněk Hřib)
To znamená, ta spisová rozluka je potom celkem fuška. Prostě to nebude tak jednoduché. Měl jsem rozepsaný pozměňovací návrh, který by tohleto nějakým způsobem řešil tak, že by tedy se řeklo, že ty stávající věci se dokončí podle původní legislativy na původním úřadě. Jenomže tam samozřejmě se objevil ještě další problém s tím, jak by to bylo tedy s těmi DOSSy, které se zase mění k jinému datu.
To znamená, znovu se ukazuje, že ten váš návrh je vlastně extrémně chaotický a nedomyšlený i tady v téhleté rovině, třeba té spisové rozluky, což samozřejmě je dáno tím, že to neprošlo tím mezirezortním připomínkovým řízením. Protože kdyby to tím mezirezortním připomínkovým řízením prošlo, tak by vás nepochybně někdo, kdo tomu rozumí a má s tím zkušenosti, včas upozornil na to, že tohle není dobré a že bude následovat apokalypsa, která může vést k tomu, že se to stavební řízení ve skutečnosti zasekne a zastaví. A to by, asi se shodneme, předpokládám, nebylo dobré.
To znamená, já bych vás chtěl znovu vyzvat k tomu, abychom ten zákon vrátili k přepracování, protože tohleto nemůže dopadnout dobře. V momentě, kdy jsou tam nedomyšlené tyhle detaily, tak to prostě dobře určitě nedopadne. Takže bych chtěl taky navrhnout znovu, abychom si potom zahlasovali o vrácení zákona k přepracování, a to mimo jiné i z důvodů tady těchto záležitostí.
Jinak vidím, že já jsem na tabuli přihlášen dvakrát, tak nevím, jestli to je nějaký renonc, ale poprosím, jestli bych mohl být odmazaný z obecné rozpravy a zůstat už pouze v podrobné. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní by měl vystoupit pan poslanec Bartoš. Není přítomen. Paní poslankyně Martínková Španihelová.
Poslankyně Lenka Martínková Španihelová: Krásný dobrý den. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane předsedající, přestupuji před vás v momentě, kdy se pod rouškou zjednodušování a škrtání byrokracie chystáme udělat fatální krok zpět. Krok, který popírá desítky let mravenčí práce a ignoruje demografickou realitu, kterou máme všichni přímo před očima.
Když se podíváme do historie přístupnosti staveb v České republice, nemůžeme nezmínit milníky z konce devadesátých let a především obrovský kus práce paní architektky a dlouholeté senátorky Dany Filipiové. Její legislativní i osvětová činnost v letech 2000 až 2018 formovala standardy, které z naší země začaly dělat civilizovaný prostor pro každého. A my to teď chceme jen tak vyhodit z okna? Nebo možná by se spíš hodilo říct ze dveří.
Podívejme se na data a demografickou křivku. Česká republika stárne. Víme, že v nejbližších letech bude v naší společnosti významně přibývat seniorů. Pro staršího člověka, ale i pro kohokoliv z nás po úrazu, operaci či s dočasnou indispozicí znamená každý nedomyšlený schod, úzké dveře nebo chybějící rampa často nepřekonatelnou bariéru. A ono se neškrtá jen z pohledu seniorů. Z návrhu nám záhadně mizí i zohlednění pro rodiče s kočárkem.
Stát a samosprávy plánují masivní výstavbu. Chceme ve veřejném zájmu stavět stovky tisíce bytů. A to je v pořádku. Ale já se ptám, co je to za veřejný zájem, když postavíme byty, které budou přístupné jen pro mladé, zdravé a bezdětné? Jaký smysl má stavět veřejné domy, kam se třetina obyvatel této země nedostane? Často slyším argument, že bezbariérovost stavby prodražuje. Dámy a pánové, to je hluboký omyl. Pojďme se na to podívat čistě ekonomickým pohledem.
Pokud projektuji stavbu jako automaticky bezbariérovou už od prvního tahu tužkou, navrhnu terénní úpravy tak, abych zbytečně nevytvářela schody. To přece nestojí nic navíc. Pokud v projektu rovnou navrhnu dveře s šířkou 900 milimetrů namísto 800, ano, samostatné dveřní křídlo může být o pár korun dražší. Ale tento náklad je naprosto zanedbatelný v porovnání s tím, co by nás čekalo v rámci rekonstrukce za 10 nebo 20 let. Zkrátka bourat hotové příčky, předělávat překlady, rozšiřovat a měnit dveře v hotovém domě kvůli tomu, že tam lidé zestárli a nevejdou se tam s invalidním vozítkem nebo s chodítkem, tak to ale vůbec ekonomicky nedává smysl. Aplikovat přístupnost v primárním návrhu je násobně levnější variantou oproti jakékoliv budoucí rekonstrukci.
Vážená vládo, milí kolegové, tvářit se, že v České republice nebudou přibývat senioři, a nevnímat ani potřeby rodičů s kočárky, opravdu nedává žádný smysl. Stavby, které dnes povolíme, tu s námi budou 50, 100, 120 let. A nenuťme prosím budoucí generace platit za naše dnešní chybné a krátkozraké nápady. Zachovejme zdravý rozum. Držme se standardů, které jsme pracně budovali. A nestavme zdi tam, kde mají být otevřené dveře pro všechny občany této země. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Turek. Připraví se pan poslanec Adamec.
Poslanec Filip Turek: Vážený pane předsedající, vážené dámy a vážení pánové, toto je má první veřejná řeč zde na půdě Poslanecké sněmovny a čekám na ni 15 dní. Kvůli nenávisti k parodii na parlament jsem opustil Evropský parlament a věřil jsem, že zde budu mít z celého jednání a z celého toho působení parlamentu trošku jiný pocit. Bohužel mám pocit, že ta parodie se tady trošku opakuje. A věřím, že se bude muset změnit jednací řád, abychom upravili ty časy, protože mám pocit, že to jsou jen obstrukce, debaty, které nikam nevedou. Smutné je, že asi si to nikdo neuvědomuje.
Jako neministr a zmocněnec pro Green Deal a klimatickou politiku jsem ze sklepa Ministerstva životního prostředí vylovil na počátku roku smutné dědictví bývalé vlády. Jedná se o koncept takzvaných akceleračních oblastí. Třírezortní plán schválený bývalou vládou někdy kolem roku 2023, tuším v říjnu, měl ještě před pár měsíci podobu o velikosti asi 2 500 nebo 2 700 kilometrů čtverečních. V rámci rezortní skvělé spolupráce jsme sice šestkrát zmenšili tyto plochy, z původních 110 akceleračních oblastí jsme jich vymezili 94 a možná ještě další z toho dáváme dolů.
Nahrál jsem pozměňovací návrh, který měl dát možnost obcím rozhodnout se, zda případné akcelerační oblasti v jejich blízkosti oddálit. Bruselská demokracie se ozvala bohužel v plné kráse. Dovolte mi, abych parafrázoval postoj Evropské komise: Pokud dáte obcím možnost oddálit akcelerační oblasti pomocí návrhů Filipa Turka, stopneme vám 10, možná 20 a možná i více miliard těch vašich korun. Normálně bych zde stál a prosil vás, podpořte můj pozměňovací návrh. Nyní to nemohu udělat, protože komise hrozí sankcemi.
Možná polovina z nás v této místnosti ví, jak jsou obnovitelné zdroje energie efektivní, nebo neefektivní a že se jedná pravděpodobně z většiny pouze o zelený byznys a ideologii. Když pomineme, jak jsou větrné elektrárny nehezké, což může být subjektivní pocit, samozřejmě škodí drobným živočichům, krajinnému rázu, ptákům a tak dále. Je dobré se zamyslet především nad tím, že objektivně jejich instalovaný výkon je pouze na papíře. Fouká u nás totiž 20 procent času a ještě tak drze, že si nevybereme kdy.
Co to znamená? Potřebujeme k těmto obnovitelným zdrojům energie takzvané regulační zdroje, někdy i mařiče. Základním regulačním zdrojem je jakýkoliv točivý zdroj neboli uhelka nebo třeba plynovka. To znamená, my těmito obnovitelnými zdroji energie v podstatě zvyšujeme závislost často i na plynu ze zlé země. Když pomineme tyto technické argumenty a vezmeme srovnatelný výkon větrné elektrárny a zapomeneme na to, že ho máme jen 20 procent času, a to v době, kdy nechceme, kolik potřebujeme plochy na výrobu stejného výkonu v porovnání s tradiční elektrárnou? A tady už se dostávám k tomu tématu stavební zákon a akcelerační oblasti.
Oproti uhelné elektrárně potřebujeme přibližně 20krát větší plochu. Oproti jaderné elektrárně potřebujeme 100 až 120krát větší plochu na výrobu stejného množství energie než z obnovitelného zdroje, než z větru, a to samozřejmě jenom po těch 20 procent času, a ne v momentě, kdy chceme. O plynovce ani nemluvě, tam je to asi 160násobně velká potřebná plocha. ***
