Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Skutečně budu tady dávat nějaké konkrétní návrhy. Já tady nebudu mluvit o tom, že bych chtěl obstruovat, že bych chtěl tady mluvit o České televizi nebo o jiných podobně žhavých tématech, které nejsou v programu schůze, a budu tady vystupovat opakovaně, budu tady vystupovat k věcem, které opakovaně navrhuji k zařazení do programu, které jsou podle mého názoru minimálně z jedné poloviny nekonfliktní, mohly by se bez problémů ve Sněmovně projednat, dokonce by měly být i v zájmu vlády, konkrétně tedy v zájmu ministra životního prostředí, protože jde o transpozici, kde už nám hoří výrazným způsobem čas. A ani v tom návrhu programu, který tady mám na tento týden, ani jeden z těch bodů, ani jeden z těch dvou sněmovních tisků, o kterých budu za chvíli mluvit, tady opravdu nečtu.

Nicméně ještě jednu poznámku a pak už se vrhnu k návrhu na zařazení těch bodů. Pan místopředseda Nacher tady říkal o tom, že je nějaké heslo kdo platí, poroučí a že tedy jestli se poroučí učitelům a policistům a soudcům a tak dále, tak já bych mu s dovolením připomněl, že máme Ministerstvo vnitra, které řídí policii, máme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pro oblasti školství, máme Ministerstvo spravedlnosti pro oblasti soudů, a teď tedy jestli zřejmě bude Česká televize také financována ze státního rozpočtu, tak mně z toho logicky vyplývá, že by měl pan místopředseda Nacher navrhnout vytvoření ministerstva pro Českou televizi a Český rozhlas, to by pak tu logiku asi dávalo větší.

A teď už se vrhnu k návrhům, které mám celkem čtyři. Pan místopředseda má u sebe čtyři přihlášky. Já to, pane místopředsedo, komplikovat nebudu a přečtu všechny ty čtyři návrhy. Půjdou za sebou, nemusím tam dělat pauzy, v těch podkladech máte i konkrétní návrhy, kam který bod chci zařadit.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Já jenom poprosím chviličku, my se měníme tady s paní místopředsedkyní.

Poslanec Jan Bureš: Bude to mít paní místopředsedkyně, výborně. Snažil jsem se to psát čitelně, doufám, že to po mně přečte.

Dovoluji si tedy znovu předstoupit před tuto Sněmovnu s návrhem na zařazení sněmovního tisku 103 na pořad jednání této schůze a hned si dovolím v úvodu říct jednu věc naprosto otevřeně. Ano, opakuji tento návrh pravidelně, opakovaně a při každé schůzi Poslanecké sněmovny a činím tak zcela vědomě, protože jsem přesvědčen, že pokud se nějaké návrhy, které se týkají fungování státu, efektivity veřejné správy, kontroly vyplacených veřejných prostředků a digitalizace, opakují a jsou na stole, pak si zaslouží alespoň základní parlamentní debatu. A přesně to se bohužel dlouhé měsíce neděje.

Dneska nežádám o schválení zákona. Rozhodně tady nejde o žádnou takzvanou devadesátku, nežádám tedy o jeho přijetí v prvním čtení, ani nežádám o to, aby kdokoliv, kdo mě v tuto chvíli poslouchá anebo si mě pustí ze záznamu, s tím bezvýhradně souhlasil. Žádám jenom o jednu jedinou věc, aby tato Poslanecká sněmovna byla ochotna o tomto návrhu vůbec jednat. A myslím si, že to je minimum, které by parlamentní demokracie mohla unést, protože co je vlastně obsahem sněmovního tisku číslo 103?

Jde o návrh, který reaguje na dlouhodobý problém komunikace státu s částí příjemců sociálních dávek, škoda, že už tu není pan ministr práce a sociálních věcí, a dalších veřejných podpor. Návrh, který zavádí automatické zřízení datové schránky pro cizince, kteří pobírají dávky nebo jiné formy státní podpory, a to je celé. Nejde tedy o žádnou revoluci. Nejde o žádné omezování práv. Nejde o žádný útok na kohokoliv. Jde o standardní digitalizační opatření, které má státu umožnit efektivní a prokazatelnou komunikaci.

A dovolím si říct, že v roce 2026 by to snad už mělo být něco naprosto samozřejmého. My tady totiž na jedné straně slyšíme neustále volání po digitalizaci státu, slyšíme desítky tiskových konferencí o moderní správě, elektronizaci, efektivním státu, úsporách a omezení byrokracie, ale když přijde konkrétní návrh, který tyto principy převádí do praxe, tak se najednou měsíce neprojednává. A to mi přijde jako přesně ten problém, který občané na politice právě právem kritizují. Všichni mluvíme o změnách, ale když přijde konkrétní krok, začne se hledat tisíc a jeden důvod, proč to nejde.

Přitom právě tento návrh řeší několik velmi velmi praktických problémů. Za prvé doručování. Stát dnes vynakládá obrovské prostředky na doručování listinných zásilek. Tisíce doručených dopisů, opakované doručování, nevyzvednuté zásilky, komplikace s evidencí adres, administrativní agenda.

Bavíme se o lidech, kteří současně pobírají veřejné prostředky. Pokud má stát někomu vyplácet dávku, měl by být současně schopen s tímto člověkem efektivně komunikovat. To přece není nic extremistického ani nespravedlivého. To je elementární princip fungování veřejné správy a datová schránka je dnes nejbezpečnější a nejspolehlivější forma úřední komunikace, kterou v tuto chvíli Česká republika má. Navíc systém datových schránek už dávno funguje. Občané, podnikatelé, firmy i instituce si už na něj zvykli. Stát do něj investoval obrovské prostředky. A já se ptám, proč by zrovna v této oblasti měl stát dobrovolně rezignovat na moderní komunikační nástroj?

Za druhé, kontrola veřejných prostředků. Když se tady bavíme o sociálním systému, často slyšíme silná slova o nutnosti zabránit zneužívání dávek, ať už zleva nebo zprava. Prakticky všichni říkají, že stát musí mít přehled, komu vyplácí peníze a jak s těmito lidmi komunikuje. Dobře. Tisk 103 přesně tohle posiluje. Stát získává jasný a garantovaný komunikační kanál, úřady budou schopny efektivně zasílat výzvy, rozhodnutí, kontroly nebo oznámení. Omezí se situace, kdy se zásilky vracejí, kdy úřady nevědí, zda adresát komunikaci převzal nebo kdy celé řízení stojí jen proto, že listinná komunikace je extrémně pomalá a řekněme si na rovinu, také neefektivní. A já opravdu nerozumím tomu, proč bychom se o takovém návrhu neměli aspoň bavit.

Za třetí, ekonomický rozměr. Každý rok stát utrácí obrovské částky za papírovou komunikaci, obálky, tisk, poštovné, administrativní personál, archivaci. A současně všichni víme, v jakém stavu veřejné finance jsou. Na jedné straně hledáme miliardy v rozpočtu, zvyšujeme daně, škrtáme výdaje a na druhé straně často ignorujeme drobnější systémové úspory, které ve výsledku mohou znamenat stovky milionů korun. Digitalizace není jen módní slovo. Digitalizace je způsob, jak stát může fungovat levněji, rychleji a přehledněji. A pokud to myslíme vážně, pak bychom měli být schopni projednávat i návrhy, které přicházejí z opozičních lavic. Já totiž začínám mít pocit, že největším problémem tohoto návrhu není jeho obsah, ale podpis pod ním. A to je špatně, protože dobrý návrh má být posuzován podle své kvality, nikoliv podle toho, kdo jej předložil.

Ano, vláda ve svém stanovisku zmiňuje některé výhrady. Mluví se o možných otázkách vůči evropskému právu. Mluví se o technické připravenosti systému. Dobře. Od toho ale máme legislativní proces. Od toho máme první čtení, výbory, pozměňovací návrhy a odbornou debatu. Pokud existuje potřeba upravit účinnost zákona, pojďme to upravit. Pokud existují technické překážky, pojďme je řešit. Pokud je potřeba přesněji definovat okruh osob, pojďme se o tom bavit, ale přece nemůžeme rezignovat na debatu úplně.

To je podle mě největší problém současné legislativní kultury. Návrhy se často neposuzují věcně, ale politicky, a tím ztrácíme obrovské množství času i energie. Já tento návrh nepředkládám proto, abych měl mediální výstup. Nepředkládám ho proto, abych mohl natočit video na sociální sítě. Předkládám ho proto, že si opravdu myslím, že to dává smysl. A pokud si většina této Sněmovny myslí opak, pak je to samozřejmě legitimní. Ale pak by měla mít odvahu to říct v pořádné debatě a po hlasování, ne tím, že se návrh nikdy nedostane na pořad.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, opakovaně zde při každé schůzi stojím a žádám o zařazení tohoto bodu a budu to dělat dál, dokud tato Sněmovna nerozhodne, protože považuji za svou povinnost upozorňovat na návrhy, které podle mého názoru mohou zlepšit fungování státu.

Nemyslím si, že je normální, aby se některé návrhy fakticky uklidily do šuplíku jen proto, že nejsou vládní. Parlament má být místem debaty a debata znamená, že někdy slyšíme i návrhy, se kterými nesouhlasíme.

Dovolte mi ještě jednu poznámku. Často zde mluvíme o důvěře občanů ve stát, o tom, že lidé mají pocit odtržení od politiky, od reality, o tom, že občané nevěří, že se jejich problémy řeší. Pak ale nemůžeme současně ignorovat praktické návrhy na zefektivnění státní správy. Protože občana opravdu nezajímá, jestli návrh podala opozice, nebo koalice. Občana zajímá, jestli stát funguje, jestli komunikuje efektivně, jestli hospodaří rozumně, jestli umí kontrolovat veřejné prostředky a jestli dokáže využívat technologie 21. století. ***