Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Tisk 103 se dotýká všech těchto oblastí. Proto vás chci znovu požádat, abychom tento návrh přestali odkládat a umožnili jeho standardní projednání. Navrhuji tedy, aby sněmovní tisk 103 byl zařazen jako první bod dnešního jednacího dne.

Druhý návrh, se kterým sem přicházím, tam mám pocit určitého déjà vu, ale taky s neutuchající vírou, že zdravý rozum nakonec v této síni zvítězí. Znovu se stává – a stává se z toho bohužel nechtěný rituál každého našeho zasedání – kdy vás tedy žádám, abychom do našeho programu konečně zařadili sněmovní tisk 129. A než mě někdo z vás napříč sálem obviní z procesní úpornosti, dovolte mi vysvětlit, proč to dělám a proč to budu dělat i nadále.

Nedělám to pro sebe. Dělám to pro miliony lidí v této zemi, kteří se každý rok stávají rukojmími jednoho z nejabsurdnějších zákonů, které v našem právním řádu snad vůbec máme. Dělám to pro podnikatele, kterým neustále házíme klacky pod nohy, pro zaměstnance, kterým bereme možnost volby, a pro spotřebitele, ze kterých děláme zmatené figurky v jakési prapodivné legislativní hře. Kafkárna českého kalendáře a zmatený spotřebitel.

Představte si zcela běžného českého občana, který se ráno o státním svátku probudí. Ten člověk nechce po ránu řešit politiku, nechce luštit sbírku zákonů, chce prostě jenom normálně fungovat, zajistit rodinu a nakoupit si. Ale místo toho, aby se mohl svobodně rozhodnout podle svých aktuálních potřeb, musí se z něj stát amatérský právník a badatel v kalendáři. Tento zákon platí pro prodejny o Štědrém dnu od dvanácté hodiny, na Nový rok, na Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 28. října a o obou vánočních svátcích. Ale na jiné svátky ne. Náš občan tak musí znovu zkoumat, jestli je zrovna ten zlý svátek, kdy mu stát zakázal koupit si boty nebo lednici, anebo ten hodný svátek, kdy je podle státu najednou všechno v naprostém pořádku a nakupovat se smí. Zákon pracující jen s některými svátky a jiné zcela ignorující vnáší do života spotřebitelů obrovský a zbytečný diskomfort.

Ruku na srdce, málo z občanů si je schopno pamatovat tento umělý seznam a tak v každodenní realitě většina lidí neustále opakovaně zjišťuje, ověřuje a ptá se, zda si v daný den vůbec smí , nebo naopak nesmí nakoupit. Tento zákon, vážení přítomní, udělal z českých svátků rébus.

Dostáváme se k samotnému jádru této absurdity. Zákon s metrem v ruce měří plochu prodejen a byrokraticky nařizuje – ty máš 199 metrů, ty smíš sloužit lidem, ty máš 201 metrů, ty jsi pro společnost nebezpečný a musíš mít mříž.

Ptám se vás, kde je v tom nějaká elementární logika? Kde je v tom ta pověstná legislativní čistota, o které se u tohoto pultíku tak rádi často bavíme? Zákazy totiž vůbec neplatí pro prodejny do 200 metrů čtverečních, neplatí pro čerpací stanice, neplatí pro lékárny ani pro obchody na letištích, nádražích či ve zdravotnických zařízeních. A naopak bez ohledu na plochu platí pro zastavárny či výkupny odpadu.

Vážení kolegové, to není spravedlivé podnikatelské prostředí. Je to čisté sociální inženýrství, které rozděluje podnikatele na ty vyvolené a na ty trestané. Dochází tu k naprosto zjevnému a neodůvodněnému rozdílnému zacházení s podnikateli.

Důvodová zpráva k tomuto zákonu kdysi argumentovala omezením nepřímé konkurence velkých podnikatelů vůči malým a středním. Ale trestáním jedněch ve prospěch druhých se přece dopouštíme narušení rovných podmínek. Je to absurdní odůvodnění, které samo o sobě hraničí s porušením Listiny základních práv a svobod. Omezuje zaměstnavatele podnikající v maloobchodním prodeji, zatímco jiným podnikatelům ve stejný den pracovat a podnikat nezakazuje.

Často od obhájců tohoto zákona slýcháme dojemný argument o ochraně zaměstnanců a o právu na odpočinek. Důvodová zpráva k zákonu se odvolávala na to, že lidé by měli mít více volného času, aby se mohli věnovat rodině a koníčkům. Zní to vznešeně, že?

No, pojďme si tedy nalít čistého vína. Pokud stát opravdu tak úzkostlivě dbá na rodinný život, proč tento stát chrání jen prodavače v supermarketech a obchodech nad 200 metrů čtverečních? Proč státu najednou vůbec nevadí, že o těch samých svátcích pracují kuchaři, číšníci, řidiči autobusů, lidé v kinech, zdravotníci nebo prodavači v malých večerkách nebo třeba zaměstnanci Poslanecké sněmovny? Jsou snad rodiny těchto lidí méně důležité? Jsou jejich děti méně hodny společného času se svými rodiči? Dochází tak k naprosto rozdílnému zacházení se dvěma naprosto stejnými skupinami osob. Zaměstnanci v menších provozovnách rodinu o svátcích zřejmě nepotřebují, zatímco ti ve velkých ano.

Tento zákon je hluboce pokrytecký. Ve skutečnosti totiž tento zákon nedělá nic jiného, než že tisícům zaměstnanců bere možnost si zcela legálně přivydělat.

Možná si někteří z vás neuvědomují, že podle zákoníku práce je případná práce ve svátek přísně kompenzována. Zaměstnanec má ze zákona nárok buď na náhradní volno, nebo na stoprocentní příplatek ke standardní mzdě. Znamená to, že se zaměstnanec může a má svobodně rozhodnout, zda si vydělá dvakrát tolik peněz, nebo zda využije volna a bude trávit čas s rodinou. A ruku na srdce, v dnešní ekonomické situaci je zcela běžné, že mnozí zaměstnanci, často ti s nižšími příjmy, by jednoznačně dali přednost dvojnásobnému výdělku před dnem volna. Váží si těch stoprocentních příplatků, o které stojí. Zrušením tohoto zákona bychom sociální dopady vlastně udrželi neutrální, protože zaměstnanci dostanou buď dvojnásobnou odměnu, nebo to náhradní volno.

Místo toho, aby stát projevil trochu důvěry a nechal lidi, aby se sami rozhodli, tedy zaměstnanec se zaměstnavatelem, občan s obchodníkem, vrazil mezi ně tento tupý úřední zákaz. Stát přece nemá zaměstnavateli diktovat, jestli smí ve svátek otevřít. Zvlášť za situace, kdy míra nezaměstnanosti v naší zemi patří dlouhodobě k těm nejnižším v celé Evropě.

Každý zaměstnanec má možnost a autonomní vůli se rozhodnout, jestli v takovém poměru setrvá, nebo půjde jinam. Stát by k omezujícím opatřením a omezování svobodné vůle měl sahat jen v těch skutečně nejzazších případech, a to prodej ledniček o státním svátku opravdu není.

Když už se bavíme o rodinném životě, nemohu nezmínit jeden naprostý paradox a absurditu, kterou tento zákon přinesl. Aby stát zajistil, že jsou velké prodejny zavřené, musel uložit novou agendu a povinnost pracovníkům České obchodní inspekce. Zákon jim nařizuje provádět kontroly dodržování tohoto zákona. A kdy tyto kontroly dělají? No samozřejmě přímo v oněch vybraných svátcích. Tedy přesně ve dnech, kdy podle předkladatelů zákona mají být lidé s rodinou, vyhání stát své vlastní inspektory do terénu, aby kontrolovali, jestli náhodou někdo jiný nepracuje. A pokud náhodou objeví porušení, padají astronomické sankce, pokuty až do milionů korun, při opakovaném porušení až 5 milionů korun. Zrušením zákona. Tato nerovnost a absurdní byrokratická zátěž pro státní aparát zcela odpadne a ušetříme nemalé finanční i lidské kapacity na zbytečný dozor.

Dovolte mi podívat se na věc ještě z pohledu regionu. Zvlášť v regionech, jako je moje domovské Karlovarsko, kde žijeme z turismu a služeb, působí tyto plošné zákazy doslova jako pěst na oko. Turista, který přijede do lázeňského města, se chce rekreovat, utrácet peníze, podporovat místní ekonomiku. Zahraniční návštěvník opravdu neřeší a nezná naše vnitřní ideologické boje ohledně kalendáře. Takový návštěvník si chce koupit suvenýr, chce si nakoupit jídlo na cestu domů a my jako stát ho přivítáme tím, že mu zabouchneme dveře před nosem a řekneme – sorry, dneska máme státní svátek, tak jsme to tady pro jistotu všecko zamkli. I přesto, že obchodník by tu pro vás rád byl a prodavač by si rád přivydělal dvojnásobek.

Ptám se znovu, vážené kolegyně a kolegové, takhle se buduje moderní, prosperující, otevřená ekonomika? Takhle chceme do našich regionů lákat lidi a investice? Pokud tento zákon zrušíme, dojde přirozeně k nárůstu tržeb podnikatelů. I když budou mít vyšší mzdové a režijní náklady, tyto náklady budou v porovnání s tržbami nepoměrně menší. Zároveň se zvýší příjmy státního rozpočtu ze zdanění těchto zisků. Dopad na podnikatelské prostředí tak bude jednoznačně pozitivní. ***