Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.40 hodin)
(pokračuje Jan Bureš)
Dává nám to šanci návrh případně i zpřesnit. Dává nám to čas opravit ho všude tam, kde to praxe ukáže jako nezbytně nutné. Umožní nám to reagovat tam, kde probíhající odborná diskuse odhalí slabá místa. Přesně v tom to přece spočívá, ten nejhlubší smysl a samotná podstata naší práce zde v Poslanecké sněmovně.
Závěrem si tedy dovolím celé své dnešní vystoupení shrnout do několika jasných bodů. Navrhuji zařazení tohoto bodu z tohoto prostého důvodu, že: za A jde o povinnou implementaci evropského práva, za B jde o materiál, který má velmi široké praktické dopady na naši ekonomiku, za C jde o zákon s velmi blízkou a neúprosnou účinností a za D a konečně jde o téma, které si plně zaslouží naše klidné, systematické a naprosto... (Hluk kvůli vcházejícím poslancům do sálu.) Odpovědné projednání.
Proto, vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, navrhuji tedy ještě jednou formálně, aby vládní návrh zákona a sněmovní tisk číslo 114 byl zařazen na zítřejší program Poslanecké sněmovny jako druhý bod jednání.
Děkuji vám všem za vaši pozornost a pevně věřím ve vaši podporu tohoto logického a nezbytného procesního kroku.
Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já vám děkuji, pane poslanče. (Potlesk poslanců opozice.) A s přihláškou k návrhu na změnu pořadu je nyní přihlášen pan poslanec Martin Baxa.
A než se dostaví k pultíku, tak já si dovolím načíst omluvy: pan kolega Činčila je omluven od 18.30 do 21.30 z pracovních důvodů a pan poslanec Marian Jurečka od 14.45 do 16.45 také z pracovních důvodů.
Pane poslanče, je to vaše.
Poslanec Martin Baxa: Děkuju za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové, já nejprve přednesu návrh bodu nebo název toho bodu. Navrhuji, aby na program jednání Poslanecké sněmovny byl zařazen bod pod názvem Ať vláda stáhne návrh zákona ke zrušení nezávislosti médií veřejné služby. Ať vláda stáhne návrh zákona ke zrušení nezávislosti médií veřejné služby. A navrhuji, aby tento bod byl zařazen jako druhý bod úterního jednání Poslanecké sněmovny, tedy toho dnešního.
Tak já jsem se, dámy a pánové, rozhodl přistoupit k odůvodnění tohoto bodu trochu jiným způsobem, než tady dosud zaznělo. Řada řečníků s přednostním právem tady přednesla obsáhle a velmi kvalifikované zdůvodnění toho, proč ten návrh zákona o ovládnutí médií veřejné je špatný a proč vlastně vláda chce ovládnout média veřejné služby, jaké zlé úmysly tím má.
A já, abych neříkal obdobné argumenty možná trošku obohacené tím, že jsem byl tím, kdo prosadil tu zásadní novelu mediálních zákonů, díky nimž dnes Česká televize a Český rozhlas by bývávaly byly měly zajištěné dobré dlouhodobé fungování na duálním mediálním trhu, tak se obrátím přímo ke zdrojům.
Chtěl bych tady obsáhleji citovat studii Jak financovat média veřejné služby: Expertní analýza evropských modelů a jejich fungování v praxi. Je to studie, kterou publikovaly v dubnu roku 2026 expertky a jeden expert z české akademické sféry v čele autorského kolektivu stála docentka Alice Němcová Tejkalová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, s kolegyněmi z téže fakulty a kolegou z téže fakulty a také s expertkami z Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého.
Jedná se o velmi odbornou studii, která nejenom shrnula aktuální situaci kolem médií veřejné služby, ale která využila mezinárodní sítě českých expertek a expertů a vlastně přinesla několik velmi konkrétních případových studií toho, jak média veřejné služby fungují v některých evropských státech, ale především to, jakým způsobem probíhala ta transformace, protože zaznívá-li v té veřejné debatě často argument, že v řadě evropských států se přešlo od systému poplatků buď k jiným formám přímého financování anebo k financování ze státního rozpočtu, tak je třeba si pak na těch konkrétních příkladech, které já tady budu přednášet ve chvíli, kdy do prvního čtení vstoupí ten zákon, uvědomit zásadní odlišnost té situace zde v Česku a v těchto zemích, a to zejména proto, že v řadě těch států, kde k té transformaci došlo – já uvedu alespoň dva konkrétní, Dánsko a Norsko – prostě ta debata vypadala úplně jinak, než nevypadá u nás – záměrně nechci říct vypadá u nás – jak nevypadá u nás, protože ani vláda, ani premiér, ani ministr kultury Oto Klempíř – a jsem rád, že je přítomen zrovna, když já přednáším ten svůj návrh tohoto bodu – tu odbornou debatu nechtěli vést, nevedou a nejspíš ani nepovedou, protože ve chvíli, kdy ten návrh zákona už tady je, tak nechci říct, že je pozdě, ale prostě ten čas té rozhodné debaty o všech souvislostech takové transformace minul a přenesl už se tady přímo na parlamentní půdu, kde mimo jiné v těch rozpravách nemohou vystoupit expertky a experti a kdy se základ už odehrává přímo v té budoucí parlamentní nebo bude odehrávat v té budoucí parlamentní bitvě, nikoliv na té expertní půdě.
Ale zpátky k té studii. Já si tady dovolím přečíst – jsou to dvě stránky textu – executive summary této studie. To znamená nějaké shrnutí všech těch závěrů, které expertky a expert z celého autorského týmu přinesli.
Možná se sluší, abych ta jména zmínil všechna: docentka Marína Urbaniková z Masarykovy a Karlovy univerzity, doktorka Klára Smejkal z Masarykovy univerzity, docentka Alice Němcová Tejkalová z Karlovy univerzity, docentka Lenka Waschková Císařová z Masarykovy univerzity, docent David Klimeš z Karlovy univerzity a docentka Andrea Hanáčková z Palackého univerzity v Olomouci. Tak v několika bodech vlastně chci tady přednést to shrnutí, ke kterému tento autorský kolektiv dospěl.
Bod 1: „Tato analytická studie reaguje na aktuální debatu o změně financování médií veřejné služby v České republice, kterou otevřela vláda návrhem na zrušení televizních a rozhlasových poplatků, aniž by dosud představila konkrétní alternativu.“
Tady musím dodat, že ta studie byla publikována v dubnu, v polovině dubna, to znamená ještě předtím, než byl zveřejněn nejdříve ten původní návrh Oty Klempíře a předtím, než potom byl předložen sněmovní tisk 231, tedy ten aktuální návrh.
„Cílem studie je identifikovat hlavní modely financování v Evropě, zhodnotit jejich fungování v praxi a posoudit jejich přenositelnost do českého prostředí. Analýza vychází z komparace třinácti evropských zemí a ze strukturovaných konzultací s národními expertkami a experty na jednotlivé mediální systémy.“
Bod 2: „Český model financování založený na poplatcích, nově doplněný o automatickou valorizaci navázanou na míru inflace, naplňuje požadavky na stabilitu, předvídatelnost a přiměřenost financování i na ochranu redakční nezávislosti, jež vyžaduje Evropský akt o svobodě médií, EMFA.“
Zatřetí: „V Evropě lze rozlišit dva hlavní modely financování médií veřejné služby: přímé financování veřejností a financování ze státního rozpočtu. Přímé financování má tři základní podoby – poplatek vázaný na vlastnictví zařízení, plošný poplatek na domácnost a samostatnou daň. Financování ze státního rozpočtu může probíhat buď na základě každoročního diskrečního politického rozhodování, nebo prostřednictvím zákonem stanoveného mechanismu, například navázaného na makroekonomický ukazatel, výnos DPH či HDP. Oba hlavní modely jsou v Evropě přibližně stejně rozšířené a ve většině zemí je doplňují příjmy z reklamy a dalších komerčních aktivit, které však mají pouze vedlejší význam.“
Začtvrté: „Pro hodnocení jednotlivých modelů lze použít osm analytických kritérií vycházejících ze zákonného rámce, zejména z EMFA, z mezinárodních doporučení k fungování médií veřejné služby a z odborné literatury: zaprvé nezávislost na politické moci; zadruhé adekvátnost a udržitelnost financování; zatřetí předvídatelnost; začtvrté spravedlnost z hlediska vymezení okruhu plátců i výše příspěvku; zapáté transparentnost; zašesté odpovědnost a vztah k veřejnosti; zasedmé administrativní náročnost a náklady na správu systému; a zaosmé kompatibilita s digitálním mediálním prostředím.“ ***
