Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.50 hodin)
(pokračuje Martin Baxa)
Za páté, přímé financování od občanů obecně dosahuje lepších výsledků v oblasti politické nezávislosti, adekvátnosti a předvídatelnosti financování, například Německo, Velká Británie, Portugalsko, a to i díky vyšší transparentnosti a přímé vazbě mezi veřejností a financovanou institucí. Stabilitu tohoto modelu lze dále posílit nástroji jako je automatická valorizace, případ Česka, tedy v aktuální legislativě, stanovení výše poplatku nezávislým orgánem, případ Německa, nebo víceletý finanční rámec, Velká Británie. Jeho slabinami zůstávají vyšší administrativní náročnost a nižší míra sociální redistribuce.
Za šesté, financování ze státního rozpočtu naopak vykazuje v řadě dimenzí vyšší míru rizika a méně příznivé výsledky, zejména pokud jde o politickou nezávislost, transparentnost, adekvátnost a předvídatelnost financování i odpovědnost vůči veřejnosti. Mimo jiné proto, že oslabuje přímou vazbu mezi občany a médii veřejné služby. Financování ze státního rozpočtu je citlivější na politický kontext a výkyvy politického cyklu, což může negativně ovlivňovat nezávislost, dlouhodobé plánování i přiměřenost financování, příklady Španělsko, Francie, Estonsko, Slovensko a Maďarsko. Maďarsko samozřejmě ještě v době orbánovského režimu.
V zemích s vysokou mírou politického konsenzu a stabilní politickou kulturou respektující nezávislost médií veřejné služby může fungovat relativně efektivně, například Norsko nebo Dánsko, avšak ani zde není zcela imunní vůči politickým zásahům. Jeho výhodou je naopak nižší administrativní náročnost a potenciálně vyšší míra sociální spravedlnosti v případě progresivního daňového systému.
Za sedmé, analýza ukazuje, že argument o nutnosti změny českého poplatkového modelu kvůli jeho nespravedlnosti při vymezení plátců není přesvědčivý. Žádný z alternativních modelů není založen na principu skutečného užívání médii veřejné služby a povinnost přispívat ve všech případech dopadá na širokou populaci. Přechod na financování ze státního rozpočtu by navíc nutně neodstranil ani spravedlnost z hlediska výše platby, protože ta závisí na konstrukci daňového systému. Zatímco v progresivních systémech, příklad Norsko nebo Dánsko, je tento model spravedlivější než plošný poplatek, v českém kontextu je třeba zohlednit relativně vysoké zdanění nízkopříjmových zaměstnanců.
Za osmé, dvě identifikované slabiny současného českého modelu – administrativní náročnost výběru a vymáhání poplatků včetně s tím spojených nákladů a nižší míru sociální spravedlnosti v důsledku jejich plošného nastavení – lze řešit i dílčími úpravami bez nutnosti systémové změny.
Předposlední bod, z analytické studie nevyplývá, že by změna stávajícího modelu byla nezbytná. Z analytické studie nevyplývá, že by změna stávajícího modelu byla nezbytná. S ohledem na aktuální politickou diskusi přesto představuje tři možné alternativy: plošný poplatek na domácnost, samostatnou daň a financování ze státního rozpočtu s formulovým mechanismem a posílení ústavních pojistek, aby jeho změna vyžadovala širší parlamentní konsenzus místo pouhé většiny jako analytické scénáře. Ty zároveň ukazují, že navrhnout a implementovat funkční náhradu poplatkového modelu bez vzniku nových významných rizik je institucionálně i politicky náročné.
Závěr, nebo poslední bod: případná reforma financování médií veřejné služby by měla být založena na jasně identifikovaných nedostatcích stávajícího systému, komplexním posouzení dopadů a realistickém zhodnocení přenositelnosti zahraničních modelů. Zahraniční zkušenosti nelze mechanicky přebírat a jejich úspěšnost je podmíněna specifickým institucionálním a politickým kontextem. Jakákoliv změna by proto měla být výsledkem dlouhodobé a inkluzivní diskuse zahrnující vládu, opozici, dotčená média veřejné služby i odbornou veřejnost a směřovat k co nejširšímu kontextu.
Tolik citát z této studie.
Já si myslím, že pro dlouhodobě, jsem přesvědčen o tom, že politické rozhodování má samozřejmě vycházet z dat a samotné politické rozhodování má ale samozřejmě brát v potaz řadu dalších faktorů – voliči, jejich názor, aktuální stav ve společnosti, mezinárodní kontext a podobně. Nechci proto jakoby apriorně říct, že když tato studie řekla, že ta stávající změna nebo ta navržená změna prostě není vhodná, tak to tak je – podtrženo, sečteno.
Ale je holou pravdou, že tato akademická studie vystavuje velmi nepěkné vysvědčení tomuto stávajícímu vládnímu snažení. Ostatně my, když jsme dneska zveřejnili to vysvědčení vládě, tak já jsem dal určitě nedostatečnou právě na otázku ochrany médií veřejné služby.
Tato studie vlastně ukazuje, že ta transformace, která probíhá v Evropě už dlouhou dobu, je to minimálně deset let, leckde i více, je prostě existujícím faktem. A já v žádných veřejných debatách nepopírám to, že jsou země, které se vydávaly různou cestou, myšleno země, které ustoupily od poplatkového modelu.
Ostatně velká mediální novela, kterou jsme prosadili, kterou připravilo ministerstvo v době, kdy jsem stál v jeho čele, a kterou jsme prosadili bohužel až na samotném závěru volebního období vlády Petra Fialy, se také inspirovala ze zahraničí. To, že se rozšířil okruh poplatníků na přístroje, které umožňují sledovat televizní nebo rozhlasové vysílání, je prostě významná technologická změna. Změnili jsme po německé inspiraci způsob, kterým hradí poplatky právnické osoby. Tak čerpali jsme to, co se v zahraničí ukázalo jako solidní. Dělo se tak po expertní diskusi.
Já jenom připomenu, že jedním z důvodů, proč trvalo to projednávání tak dlouho, bylo právě to, že my jsme velmi intenzivně prováděli odbornou diskusi k této věci. Dokonce připomenu to, že první verze, kterou jsme představili na podzim roku 2023, narazila na tak silný odpor na duálním mediálním trhu, že jsme nakonec provedli přepracování toho návrhu. Fakt je to jako významné tohle tady říct, že ten proces nebyl hladký, ta cesta nebyla bez zákrut. Ale stalo se tak proto, že my jsme dbali na velkou odbornou diskusi.
Pokud jsme se dostali do situace, pane ministře, kdy proti vašemu návrhu tehdy se dokonce postavila soukromá média, a přitom to byl návrh, který znamenal významné omezení financování médií veřejné služby, tak se prostě evidentně ukazuje, že něco bylo špatně už v samotném základu.
Nepřenositelnost zahraničních modelů současně je vlastně velkou výzvou pro všechny, kteří připravují takovou reformu k tomu, aby fakt si řekli, pokud chceme tak zásadní systémovou změnu provést, není třeba spěchat. Není dokonce třeba spěchat ani tak, že to předložení prostě nemuselo být v první měsíce vlády Andreje Babiše a ministerského působení Oty Klempíře. My bychom určitě ten návrh kritizovali prostě proto, že ten stávající systém, jak prokázala tato studie, je funkční. Ale nemuseli jsme, nemuseli jste – nemuseli jste – takhle překotně tu věc hnát kupředu. ***
