Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(20.00 hodin)
(pokračuje Martin Baxa)
Ten způsob projednávání podle mě vstoupí do takové té mikrohistorie české legislativy jako případová studie toho, jak se to nemá dělat. Návrh zákona rozcupovaný stovkami připomínek, pravděpodobně vzniklý mimo ministerskou legislativu. Následně tvrdý zásah premiéra. Připravení nového návrhu, který mezitím ale doznal stejnou změnu. Vládní návrh zákona financování médií veřejné služby se nakonec změnil vlastně jako v prostý změnový změnový zákon zákona o České televizi a Českém rozhlasu, prostě nevydařený, zpackaný proces od samého začátku a ten výsledek ostatně takto vypadá.
Pokud vláda chce provést zásadní strukturální změny, je to legitimní krok. Stejně tak je ale legitimní krok, abychom my jako politická opozice, zástupci expertů i občanské společnosti žádali věcné relevantní obsahové vysvětlení, řečeno právnickou terminologií, meritorní vysvětlení těch kroků a transparentní proces, který samozřejmě nakonec nemusí vést k tomu, že získá hlas opozice pro to, jak se to podařilo v řadě jiných zemí, která transformovala nebo kde provedla, kde došlo k této změně, ale který bude alespoň odborně podepřen.
Náš radikální odpor proti této mediálně reformě, a na ní nechci říct mediální reformou, tomto pokusu o ovládnutí médií veřejné služby mimo jiné vyplývá z toho, že ten způsob, kterým je prováděn, prostě nutně musí vyvolávat, a znovu říkám, musí vyvolávat pocit, že ty úmysly nejsou dobré.
Martin Kupka tady citoval řadu konkrétních výroků, možná i časově vzdálenějších jednotlivých představitelů opozice, které kritizovaly média veřejné služby naprosto nepřijatelným způsobem. Já k tomu dodávám ten můj oblíbený případ Andreje Babiše, který zrovna, bych řekl, se dostal do takového rauše tady někdy na podzim roku 2024 a křičel, že Česká televize je nenažraná hydra. Tak jak pak můžeme věřit tomu, že tato transformace je dobře a seriózně míněna.
Rozhodnutí Andreje Babiše shodit pod stůl návrh Oty Klempíře, návrh zákona o médiích veřejné služby, odstranil některé z křiklavých problémů této mediální reformy. Ten paskvilní zákon, o kterém jsme s panem ministrem vedli také některé přímé televizní debaty, obsahoval věci, které jsou vlastně mimo rámec jakéhokoliv standardního procesu tvorby zákonů. Chyběly tam definice... (Odmlka pro hluk v sále.) Učitelská přestávka sama způsobila zklidnění, takže paní místopředsedkyně, nežádám vás o zásah. Děkuju za jeho ochotu.
Ten samotný způsob – a teď jsem ztratil nit, ale v každém případě ten samotný způsob, kterým k tomu vláda přistoupila, vlastně jako vede k tomu, že my máme naprosto oprávněný pocit o nedobrých úmyslech.
Dnes tady máme návrh zákona, který je sněmovní tisk 231, který je obsahově skrovný, reálně obsahuje vlastně jenom v uvozovkách zdůrazňuji jenom tu nejzásadnější změnu, to znamená zrušení nezávislosti financování médií veřejné služby, ale i tak obsahuje řadu vážných problémů, které ne v úplném detailu, to si nechám na první čtení toho návrhu zákona, ale který prostě obsahuje řadu závažných problémů, které bych já rozdělil do čtyř skupin a které bych chtěl teď krátce okomentovat.
Protože nazval-li jsem svůj bod Výzva vládě, aby došlo ke stažení tohoto návrhu zákona, tak je správné poté, co jsem představil, proč ten návrh zákona vlastně vůbec není potřebný z hlediska té věcné legislativy nebo z hlediska toho věcného, proč navrhuji, aby ho vláda stáhla.
Důvod číslo jedna jsou nejasnosti v samotné legislativě. Ministerstvo kultury poprvé vlastně získá takovou kompetenci. Existuje určitá analogie s majetkovým vypořádáním církví, to znamená s vyplácením takzvaných církevních restitucí. Ale ani to samozřejmě není analogie úplně přesná, protože zákon o majetkovém vypořádání vlastně směřuje k tomu, aby se nahradily nějaké historické křivdy. Tady ten příspěvek Ministerstva kultury bude vyplácen institucím, které poskytují veřejnou službu speciálního druhu, postavenou na základě toho, že před mnoha desítkami let na začátku existence svobodné společnosti, svobodného tehdy Československa, později České republiky, se ustavila shoda na tom, že máme mít média veřejné služby. Takže ten budoucí vztah Ministerstva kultury, potenciální budoucí vztah, my ten zákon nechceme a doufáme, že zabráníme tomu, aby byl přijat, ale ten potenciální budoucí vztah je vlastně terra incognita, neznámý prostor, kde každé písmeno, každý vztah, každá vazba může mít naprosto zásadní roli. Je otázka, zda třeba hypoteticky může ministerstvo kontrolovat ty finanční prostředky, které budou poskytnuty z jeho rozpočtu, nebo to, zda může nějak vypadat skladba, ve kterých (?) ty peníze budou vyplaceny.
Druhé téma, které se týká té samotné legislativy, je kompatibilita s evropskými předpisy. Amsterdamský protokol, to znamená, zda ta změna systému bude vyžadovat notifikaci, zda se jedná o tak zásadní změnu, kdy bude provedena nebo kdy má být provedena notifikace. My jsme – to chci zdůraznit – se ocitli pod velkou opoziční palbou tehdy z toho hlediska, že jsme notifikaci neprovedli. My jsme systém neměnili. My jsme systém neměnili, zůstal zachovaný systém. Mírně se zvýšily příjmy médií veřejné služby podle našeho názoru pod hranici, která tam bývá definována, byť ta finanční hranice není jediným kritériem. A vedle toho jsme měli analogie z jiných evropských států, že takové změny notifikací nebyly. Tady se úplně mění systém, úplně, a vedle toho se v tomto případě výrazně snižují finanční prostředky, což od Amsterdamského protokolu nás přesouvá k Evropskému aktu o svobodě médií, k EMFA, kde je to téma předvídatelnosti, transparentnosti, prostě financování tak, jak ten zákon předpokládá.
Bod dvě je otázka pojistek k nezávislosti v tom zákoně. Deklarace že bude ten zákon dávat nezávislost médiím veřejné služby, nepostačuje. Nepostačuje. Prostě mění se zásadně systém toho přímého financování od domácností, od lidí k médiím veřejné služby. Vzniká tam, padá ta zeď, která byla mezi exekutivní mocí, mezi exekutivou a mezi financováním médií veřejné služby, a my chceme vědět, zda vláda postaví nějakou zeď novou. Například takovou a to je náš návrh, který je předložen u novely ústavy, že zákony o financování médií veřejné služby, což by byl případ tohoto zákona, kterým se mění zákony o České televizi a o Českém rozhlasu, by podléhaly schválení obou parlamentních komor. Někdy se proto používá takový ten zjednodušený termín organického zákona. Pokud by se podařilo vládě tuto legislativu prosadit, byla by částka napsaná v rozpočtu, pak by jakákoliv budoucí změna proběhla změnou zákona, ale pak už by měla být ta podmínka schválení, schválení oběma komorami. Takže pojistka nezávislosti.
Nechávám úplně stranou nebo ne nechávám stranou, ale prostě často si tady citujeme výrok poslance Nerušila, že je třeba provést kontrolu obsahu. Řada představitelů vlády včetně pana ministra se od něj distancovala, ale to prostředí prostě vyvolává to, že dochází k takovým jako komentářům a k takovým diskusím a logicky se ptáme, zda míní vláda, vládní koalice uvažovat o kontrole nebo o zásahu do obsahu zejména nezávislé žurnalistiky a publicistiky v médiích veřejné služby.
Bod třetí jsou memoranda. Já vlastně nerozumím tomu, proč ten návrh zákona sněmovní tisk 231 neobsahuje vypořádání s existencí těch memorand. Prostě není možné, aby memoranda o službě, kterou poskytují média Česká televize a Český rozhlas na pět let, která byla schválena radami podle už zákona kontrasignována ministrem kultury tehdy mnou, tak byla vlastně jako hozena pod stůl. Česká televize na základě těchto memorand uzavřela řadu konkrétních smluv a uskutečnila kroky, které prostě vycházely z předvídatelného financování, tak jak je nastavila naše legislativa. Včera se ptala paní senátorka Vildumetzová Mračková v debatě na půdě Senátu, zda memoranda jsou závazná – jsou závazná, tady to slovo memorandum, které je ukotveno v zákoně, mluví o právně závazném právním kroku. ***
