Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A teď jádru věci, kvůli které tu dnes stojím. Pan ministr obrany opakovaně, a já to vítám, mluví o tom, že stát má rozhodovat na základě exaktních čísel a analýz. Přesně proto mě zaráží, jak ministerstvo o této technologii informuje veřejnost. Tvrdí, že se v Česku týká necelých 300 vozidel. Jenže podle dat samotného rezortu a Svazu dovozců automobilů bylo jen v roce 2024 nově zaregistrováno 3 716 vozů Tesla a v roce 2025 dalších 1 942, kterým ke spuštění systému stačí aktualizace softwaru. Centrum dopravního výzkumu, tedy instituce zřízená ministerstvem, mluví o více než 6 000 kompatibilních vozech. Celkem u nás jezdí přes 10 000 Tesel. Už samotné registrace za jediný rok jsou víc než šestinásobek čísla, kterým ministerstvo argumentuje. Když úřad nezvládne spočítat ani vlastní registrace, je na místě otázka, na jak spolehlivých podkladech stojí jeho rozhodování jako celku.

Podívejme se, co zatím udělala Evropa. Nizozemské schválení nebyl konec, ale začátek procesu, které právo Unie výslovně předvídá. Ostatní státy si mohou vyžádat technickou dokumentaci a posoudit, zda je systém přenosný do jejich prostředí. Touto cestou se za pouhé dva měsíce vydalo pět členských států: Nizozemsko, Litva, Estonsko, Dánsko a Belgie. Zvlášť poučné je Dánsko. Jeho úřad patřil k těm, které k systému vznesly vážné výhrady – k překračování rychlosti, k chování na zledovatělé vozovce i k zavádění názvu full selfdriving, a přesto vyžádal si dokumentaci, posoudil ji a dospěl k závěru, že systém přispívá k bezpečnosti provozu tím, že řidiči pomáhá. Dánové přitom otevřeně řekli, že pokud Evropská komise schválení nakonec zamítne, prozatímní nizozemské autorizace po šesti měsících padá a s ní i to dánské uznání. Jinými slovy, riziko tohoto postupu je právně ohraničené. Vyžádat si podklady, vypořádat se s námitkami a rozhodnout. Tak vypadá aktivní a zároveň odpovědný stát. Říkám rovnou, ty námitky neberou na lehkou váhu. Naopak. Evropská rada pro bezpečnost dopravy vyzvala Komisi k pozastavení schvalování, dokud nebudou zodpovězeny zásadní otázky.

Upozorňuje na jev, který jako lékařka dobře chápu. Čím schopněji asistent vypadá, tím hůř ho člověk dokáže pozorně hlídat. Pozornost a bdělost mají své fyziologické meze. Švédsko zase formálně doporučilo hlasovat proti kvůli funkci, která dovolí jet nad povolený limit, což jde proti vizi nulové úmrtnosti. To je legitimní, věcné připomínky, ale právě proto potřebujeme vlastní odborné posouzení, ne abychom cokoliv slepě přibírali a ne, abychom jen mlčky čekali. Mezi těmito dvěma krajnostmi leží odpovědná správa. Podívat se na data, zaujmout stanovisko, a pokud je problém v jedné funkci, pojmenovat ho a žádat nápravu. Místo toho ministerstvo odkazuje veřejnost na ono jednání 30. června. Háček je v tom, že na jeho programu žádné hlasování o celounijním uznání není. Je tam vyhrazen čas na další diskusi. Reálné hlasování se podle analytiků posouvá nejdříve na podzim, spíš na říjen či prosinec a může se protáhnout až do roku 2027. Pro schválení je navíc potřeba kvalifikovaná většina, tedy nejméně 15 z 27 států představujících 65 procent obyvatel a odpor části zemí je veřejně znám. Pozice čekáme na společné rozhodnutí Evropy tak fakticky znamená čekání s otevřeným koncem. Zvládli jsme připravit pravidla pro tu těžší věc, ale o jednodušší technologie o úroveň níž, kde pořád řídí a odpovídá člověk, krčíme rameny a čekáme. Česká republika se totiž právem chlubí, že jsme po Německu teprve druhá země Evropské unie, která má od letošního ledna zákon i pro auta, která se řídí úplně sama, kde za jízdu odpovídá systém, a chystáme úroveň ještě vyšší. Tím spíš bychom měli umět zaujmout stanovisko ke stupni nižšímu.

Ať je jasno, nejde mi o jednu značku. Tesla je jen první v řadě, protože jako jediná zatím o evropské schválení požádala. Úplně stejnou techniku, kdy auto zvládne i město a řidič jen dohlíží, dnes nabízí i Mercedes a chystá se i BMW a další. Celý trh se tímhle směrem posouvá. Otázka tedy nezní tak, zda pustit Teslu. Zní: Má český stát vůbec proces, jak tuhle celou třídu technicky posuzovat? Protože ta sem přijde bez ohledu na to, jaký znak má na kapotě.

Proč na tom záleží i lidsky? Podle Evropského parlamentu je lidské pochybení faktorem u zhruba 95 procent dopravních nehod a povinné bezpečnostní technologie by mohly do roku 2038 zachránit přes 25 000 životů. Nemluvíme o hračce, mluvíme o technologii s potenciálem ubrat lidských chyb a zároveň o technologii, kterou je třeba poctivě prověřit. Proto navrhuji, aby Sněmovna tento bod zařadila a aby pan ministr dopravy ještě před jednáním 30. června předstoupil a sdělil nám tři věci.

Za prvé, odkud pochází údaj o 300 vozidlech a zda ho ministerstvo opraví. Za druhé, zda si od nizozemského úřadu vyžádalo technickou dokumentaci a kdo a do kdy ji posuzuje? A za třetí, s jakou pozicí a s jakým odborným odůvodněním Česká republika na toto jednání jede? Nežádám, abychom přebírali nevyhodnocená rizika. Žádám, aby stát rozhodoval na základě správných dat, formuloval vlastní odborné stanovisko a postupoval aktivně a transparentně, s jasnými termíny namísto otevřeného konce. Občané, kteří si tato vozidla pořídili, i veřejnost mají právo vědět, podle čeho a kdy stát rozhodne. Děkuji vám za pozornost.

A teďka druhý bod s názvem Chrání ministr Šebestyán velké firmy místo dětí? Otázku nechám s odpovědí ano, nebo ne pro vás. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte, abych dnešní vystoupení otevřela jedinou otázkou – otázkou, na kterou se dá odpovědět ano, nebo ne: Chrání Ministerstvo zemědělství a osobně pan ministr Šebestyán velké potravinářské firmy místo českých dětí? Ano, nebo ne? Vím, že ta otázka zní tvrdě, ale poté, co se touto kauzou několik měsíců zabývám současně jako poslankyně, jako lékařka a hlavně jako maminka, mám právo se takto zeptat. A vy, pane ministře, máte povinnost odpovědět. Ne vyhýbavě, ne odkazem na jiný úřad, ne příslibem, že se to nějak vyřeší někdy v budoucnu. Ano, nebo ne. Stojím tu dnes proto, že odpověď, kterou jsem za rodiny a za děti dostala, mě nutí věřit, že ta odpověď zatím zní ano. A dokud to tak je, budu o tom mluvit tak dlouho, jak bude třeba, protože jde o zdraví kojenců, a to není téma, které by se mělo odbýt jedním odstavcem mezi řádky.

O čem se vlastně bavíme? Připomeňme si, o jak velké věci tu mluvíme. Do oběhu v České republice se dostalo téměř 650 000 balení kojenecké výživy, konkrétně 647 806 kusů, u nichž se prokázala nebo nemohla být vyloučena kontaminace toxinem zvaným cereulid. Cereulid není běžná bakterie, kterou tělo zvládne. Je to tepelně stabilní toxin, který se nezničí varem, ani převařením a u nejmenších dětí může způsobit zvracení, průjmy a v krajním případě i závažné poškození zdraví. Mluvíme o produktu, který rodiče dávají těm nejzranitelnějším – novorozencům a kojencům, často dětem, které nemohou být kojené a jsou na umělé výživě zcela závislé.

A teď ta čísla, která by tu měla zaznít nahlas. Za těch téměř 650 000 balení se z obchodů podařilo stáhnout přibližně 128 946 kusů. Od spotřebitelů, tedy přímo od rodin, se vrátilo 3 479 balení. To je zhruba půl procento, polovina jednoho procenta. Drtivou většinu závadných výrobků se nikdy nepodařilo dohledat a stáhnout z oběhu. To znamená, že statisíce balení skončily v českých domácnostech, v kuchyních, v láhvích a my dodnes nevíme s jistotou, kolik dětí je vypilo. To není detail, to je jádro celého problému.

Ráda bych byla v tomto bodě naprosto přesná, protože přesnost je to nejdůležitější než silná slova. Nechci nikoho obviňovat paušálně, chci pojmenovat, kde konkrétně systém selhal. První notifikace v evropském výstražném systému dorazila do České republiky 14. prosince loňského roku, tedy roku 2025. Od toho dne stát o riziku věděl. Státní zemědělská a potravinářská inspekce zareagovala rychle a já toto chci výslovně ocenit. Své první veřejné varování vydala přibližně 5 dní po notifikaci. To je přesně to, co od státu čekáme. Rychle, srozumitelně, veřejně. Kdyby tímto tempem postupovaly všechny složky státu, nestáli bychom tu dnes. Jenže ony nepostupovaly. Ministerstvo zdravotnictví vydalo své veřejné stanovisko až 30. ledna letošního roku. To je 6 týdnů poté, co se stát o riziku dozvěděl. 6 týdnů, během nichž rodiče krmili své děti a netušili nic. Praktičtí lékaři pro děti a dorost, pediatři dostali jasný pokyn, jak postupovat až 30. března. Pardon třináctého. To je zhruba 7 týdnů od začátku stahování. A samostatná srozumitelná informační stránka pro rodiče, tedy návod co má rodič dělat, jestli má dítě sledovat, jestli má výrobek uchovat, kam se obrátit, vznikla v dubnu. Ano, v dubnu. To jsou skoro 4 měsíce od chvíle, kdy se stát o riziku poprvé dozvěděl. ***