Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Chci, aby to tu rozlišení zaznělo jasně, protože se často slévá dohromady. Nejde o to, že by stát úplně mlčel. Jde o to, že stát informoval rodiče použitelným způsobem až po 4 měsících, a v té mezeře, v těch týdnech a měsících mezi tím, co stát věděl, a tím, co řekl rodičům, se odehrálo celé to selhání a odehrává se dodnes. To není jen o jednom úředníkovi, to je i o tom, že nikdo neměl povinnost a nikdo neměl jasně daný postup, jak v takové situaci ochránit naše děti.

Co odhalil interní audit? Nemluvím tu z dojmů. Mluvím z dokumentu, který jsem získala. Interní audit Ministerstva zdravotnictví vedený panem ministrem. První notifikace dorazila do České republiky v prosinci. Hlavní hygienička o ní nebyla informována, až v lednu. To je více než měsíc, kdy nejvyšší orgán ochrany veřejného zdraví o věci věděl. To není individuální pochybení, to je selhání nastavení celého systému.

A teď se dostávám k bodu, na který nejsem hrdá jako zákonodárkyně, ale za který jsem nesmírně vděčná jako maminka. To je nejdůležitější, co v této kauze umožnilo potvrdit reálné riziko. Neudělal to stát, udělali to za něj novináři. Investigativní série na Seznam Zprávách mapuje tuto kauzu od začátku. Už v únoru v článku příznačně nazvaném Stát s varováním lidí otálel. Redakce popsala chronologii zpoždění. Souvislost s archidonovým olejem dováženým z Číny i rozklad hygienické služby.

V březnu v textu Rodiče chtějí testy staženého mléka, úřady je odmítají, redakce zdokumentovala situaci, kterou považuji za zásadní. Rodiče měli doma neotevřená balení ze stažených šarží. Sami nabízeli, ať si je úřady otestují a úřady to odmítaly. A odmítají dodnes. V dubnu následoval text Česká hygiena v rozkladu a text o podezření na otravy dětí. To je všechno veřejně dohledatelné a já k tomu odkazuji konkrétní data a čísla článků, aby si každý mohl ověřit.

A pak přišel okamžik, který by měl být pro tuto Sněmovnu varováním. Český stát dlouho tvrdil, že bez biologických vzorků nemá smysl nic vyšetřovat. Tak redakce Seznam Zpráv zaplatila z vlastních prostředků analýzu v belgické laboratoři a výsledek byl alarmující. Ve výrobku Alfamino byly 4 vzorky pozitivní, 3 z nich vykazovaly hodnoty kolem 4,7 mikrogramu na kilogram.¨To je přibližně devítinásobek akutní referenční dávky, devítinásobek, kterou stanovil Evropský úřad pro bezpečnost potravin, a Státní zdravotní ústav následně potvrdil, že taková hladina by se klasifikovala jako zdraví škodlivá, tedy že dítě, které tento výrobek konzumovalo, dostávalo do těla toxin v množství, které stát sám označuje za škodlivé zdraví.

Dovolte mi to říct nahlas a bez studu. Tohle nezjistil stát, který má na ochranu zdraví celé úřady, rozpočty a laboratoře. Tohle zaplatila redakce. Stát testovat nechtěl, a když to za něj udělal někdo jiný, ukázalo se, že riziko bylo reálné. Položme si otázku, kolik takových nálezů bychom měli, kdyby se testovalo systematicky a včas? My to nevíme, protože Česká republika dodnes nemá vlastní laboratoř schopnou prokázat cereulid z biologického materiálu dětí. Nemáme čím měřit a zároveň jsme dlouho odmítali nechat měřit někde jinde.

A teď se konečně dostávám k tomu, proč tu dnes stojím a proč se ptám tak, jak se ptám. Výbor pro zdravotnictví přijal 29. dubna usnesení číslo 34, kterým doporučil vládě, aby zahájila legislativní kroky. Nešlo o politické gesto. Šlo o věcný požadavek, aby se systémové díry, které tato kauza odhalila, konečně zalepily. Ministerstvo zemědělství na toto usnesení odpovědělo. Odpověď je vedena pod číslem jednacím 47108/2026. Podepsal ji pan ministr Šebestyán a nese datum 15. června. A teď prosím poslouchejte, co ta odpověď obsahuje a co neobsahuje, protože v tom je celý ten problém. Z celého souboru systémových opatření, o které výbor žádal, odpověď fakticky řeší jedinou věc, a tou je registrace skladů, tedy otázku, kde se evidují provozovny, ve kterých se potraviny skladují. Všechno ostatní, tedy ten skutečně podstatný požadavek na systémová opatření, na to, aby stát příště zareagoval rychle a uměl chránit děti, odpověď obchází vágními formulacemi. Žádný závazek, žádné konkrétní kroky, žádné datum, mlha.

A je tu ještě jedna věc, která mě jako člověka znalého věci opravdu zaráží. Odpověď se brání tím, že daná oblast spadá pod Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci. Jenže to je právě přinejmenším sporné. U produktů živočišného původu skladovaných v režimu mezi podniky, tedy v takzvaném B2B skladování není dozorovým orgánem inspekce, je jím Státní veterinární správa. Pan ministr tedy odpovídá tak, že odpovědnost posílá k úřadu, který v dané věci nemusí být ten nekompetentnější. To není odpověď, to je přehazování horkého bramboru, jak už jsem si na to zvykla s odpověďmi pana ministra, zatímco děti čekají.

A teď zpátky k mé úvodní otázce. Když stát na žádost o ochranu dětí odpovídá tak, že vyřeší jen registraci skladů, tedy administrativní pohodlí provozovatelů a systémovou ochranu kojenců obejde, komu vlastně ta odpověď slouží? Slouží rodičům, nebo slouží těm, kdo s těmi výrobky podnikají? A já tvrdím, že ta odpověď v této podobě chrání podnikatelské subjekty a ne děti. A jestli se mýlím, pane ministře, máte teď krásnou příležitost to vyvrátit.

Někdo by mohl namítnout, že jde o ojedinělé selhání, smůlu, souhru nešťastných okolností. Není to pravda a já to mohu doložit bod po bodu. Z ústní interpelace ze 4. června vyplynulo, že inspekce provedla 270 kontrol, odebrala 291 vzorků a našla 3 nálezy nad limitem, přičemž veterinární správa zahájila 8 správních řízení. To je činnost, kterou oceňuji, ale ve stejné interpelaci pan ministr písemně potvrdil dvě věci, které by nás měly všechny znepokojit. Za prvé, že neexistuje povinnost uchovávat vzorky. To znamená, že důkazy se mohou ztratit dřív, než je vůbec někdo prozkoumá. A za druhé, že neexistuje žádná zákonná lhůta pro vydání veřejného varování. Jinými slovy, stát nemá ze zákona stanoveno, do kdy musí veřejnost varovat. Může to být za 5 dní jako u inspekce nebo za 4 měsíce jako u informací pro rodiče. Zákon mlčí.

K tomu připočtěme, že hlavní hygienička se o věci dozvěděla až po měsíci, že zdravotní signály o dvou kojencích nebyly eskalovány, že neexistoval žádný vnitřní protokol a že systém nutrivigillance, na který se ministerstvo odvolává, jak je funkční nástroj, eviduje přibližně 17 hlášení ročně za celou republiku, protože ho nikdo nezná. 17 za rok! To není funkční systém včasného varování, to jenom formalita.

Když si tohle všechno poskládáte vedle sebe, vyjde vám jediné. Nešlo o to, že by jeden konkrétní člověk udělal chybu. Šlo o to, že systém byl nastaven tak, aby v krizi nefungoval. Veterinární správa nakonec 23. dubna přistoupila k plošnému opatření a zakázala 44 produktů ve 120 šaržích od 12 výrobců. To bylo správné a důrazné, ale přišlo to měsíce poté, co stát o riziku věděl, i po mé infožádosti. Rychlost na konci nenahradí 4 měsíce ticha na začátku.

Ráda bych předešla námitce, že jinak to ani nešlo. Ale šlo. Podívejme se za hranice. Nizozemský úřad evidoval k 25. únoru 221 nahlášených podezření, mimo jiné proto, že rodičům umožnil jednoduše hlásit. Francie šetří možná úmrtí a vyšetřuje případy i bez fyzických vzorků, tedy přesně tím způsobem, který český stát odmítl, jelikož řekl, že je nesmyslný. Další evropské státy hlásily desítky potvrzených, i šetřených případů. My jsme dlouho seděli s tím, že bez vzorku nelze nic dělat, zatímco jinde se pracovalo i s tím, co bylo k dispozici. Rozdíl není v tom, že bychom byli méně schopní. Rozdíl je v tom, že jsme se rozhodli nehledat. A nejde jen o nás, Evropská komise už reagovala prováděcím nařízením číslo 2026/459. Zavedla padesátiprocentní hraniční kontroly dovozu archidonového oleje z Číny, tedy té suroviny, která je v pozadí celé kauzy, a na první čtvrtletí příštího roku, tedy roku 2027, se připravuje další akt, který má stanovit limity cereulidu přímo v hotové kojenecké výživě.

Evropa se hýbe a Česká republika, té bylo řečeno, že případné změny se budou řešit nejdříve v roce 2028. Tohle je ta věta, kvůli které tu dnes stojím. Připravila jsem konkrétní podklady věcné, právně zpracované a předala jsem je Ministerstvu zdravotnictví. Očkovala jsem, že po téhle zkušenosti bude ochrana dětí prioritou číslo jedna. Místo toho jsem dostal odpověď, že případné změny se budou řešit nejdříve v roce 2028. Dva roky! Dva roky máme čekat, jestli se to celé nestane znovu, než stát vůbec začne, a nemáme jednoznačné hlášení, ani potvrzení toho, že opravdu to bude v tom roce 2028. Pro mě je to nepřijatelné a pro Piráty je to nepřijatelné. Když stát ví o problému, který se týká zdraví kojenců, nemůže si naplánovat řešení na pozítří. Musí jednat teď. Proto jsem připravila konkrétní legislativní řešení v podobě jednoho pozměňovacího a změnového zákona, který v jasně uvedených článcích novelizuje konkrétní existující zákony. Cílem je doplnit to, co dnes chybí – povinnost uchovávat vzorky, aby se důkazy neztrácely, jasnou lhůtu pro vydání veřejného varování, aby se příště neopakovaly měsíce ticha, jasné povinnosti hlásit zdravotní potíže dětí a jasné rozdělení, kdo za co odpovídá, aby si úřady nemohly mezi sebou přehazovat odpovědnost, technické detaily, jako jsou podmínky chování vzorků nebo obsah hlášení lékařů. ***