Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslankyně Julie Smejkalová: Děkuju za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych navrhla zařazení nového bodu s názvem Česká republika jako nedůvěryhodný partner jako druhý bod dnešní schůze Poslanecké sněmovny. Přiznám se, že už samotný název toho bodu se mi vyslovuje fakt špatně. A ne proto, že bych si za ním nestála, ale proto, že bych byla mnohem radši, kdyby k jeho zařazení vůbec nebyl důvod. Jenomže důvod tu je a není malý. A nejde ani o nějakou epizodu domácí politiky, která za týden zmizí z novin. Není to ani běžný spor mezi vládou a opozicí, jakých jsme v tomhle sále všichni zažili desítky.

Jde o to, jakým způsobem Česká republika vystupuje vůči svým spojencům v době, kdy se bezpečnostní situace ve světě zhoršuje prakticky každým dnem. Na Ukrajině pokračuje válka, která trvá již několik let a jejíž důsledky pociťuje celá Evropa. Na Blízkém východě sledujeme další konflikt, jehož další vývoj nedokáže nikdo s jistotou předpovědět. Rostou výdaje na obranu, mění se strategické priority spojenců, diskutuje se budoucnost evropské bezpečnosti a stále častěji zaznívají otázky, které si ještě před několika lety většina evropských politiků a političek vůbec nepřipouštěla. V takové době není summit NATO jenom další položkou v kalendáři světových státníků a státniček. Je to jedno z nejvýznamnějších politických a bezpečnostních jednání, která se dnes ve světě konají. A právě v takové chvíli se vláda České republiky rozhodla, že na toto jednání nevyšle prezidenta republiky Petra Pavla.

A já se chci zeptat proč. A nemyslím tím proč formálně a nemyslím tím ani, jaké stanovisko vydal ten či onen úřad nebo úředník nebo úřednice. Ptám se na skutečný důvod. Ptám se na důvod, který by obstál před českými občany a občankami, před našimi spojenci a koneckonců i před zdravým rozumem, protože pokud se podíváme na fakta, dostáváme se do poměrně absurdní situace. Česká republika má prezidenta, který není pouze bývalým vojákem nebo bývalým generálem. Má prezidenta, který stál v čele Vojenského výboru NATO; člověka, který se pohyboval na nejvyšších úrovních aliančních struktur; člověka, který se desítky let podílel na debatách o bezpečnosti Evropy a transatlantických vztazích; člověka, který osobně zná řadu představitelů a představitelek členských států, a přesto tam kvůli vládě nejede. A pokud máte člověka s mimořádnými zkušenostmi, mimořádnými kontakty a mimořádnou autoritou v oblasti, která je předmětem jednání, proč ho nevyužijete? Jaké jiné kritérium podle vás převážilo? Jaký zájem České republiky byl tímto rozhodnutím lépe naplněn? Jakou výhodu jsme tím jako Česká republika získali? A jakou příležitost jsme využili lépe než s prezidentem republiky?

Na žádnou z těchto otázek jsem dosud neslyšela přesvědčivou odpověď a čím déle celou situaci sleduji, tím silněji nabývám dojmu, že žádná přesvědčivá odpověď ani neexistuje, protože skutečný problém podle mě neleží v oblasti bezpečnostní politiky, skutečný problém neleží ani v samotném NATO, skutečný problém neleží ani v odbornosti nebo v kompetencích, skutečný problém leží tady u nás v domácí politice, a to mi připadá naprosto nepragmatické. Ve chvíli, kdy začneme podřizovat zahraniční a bezpečnostní politiku osobním sporům, vzájemným animozitám nebo potřebě demonstrovat politickou převahu, tak si začínáme zahrávat s něčím mnohem důležitějším než s preferencemi v průzkumech veřejného mínění. Začínáme si tady zahrávat s důvěryhodností státu. Co si naši spojenci mají myslet ve chvíli, kdy vidí zemi, která má v čele státu bývalého předsedu Vojenského výboru NATO, a přesto se rozhodne, že na summit NATO vyšle někoho jiného? Proč musí naši spojenci neustále číst o sporech našeho prezidenta a premiéra, když máme ve světě asi milion důležitějších témat k řešení? Jaké vysvětlení si pro takové rozhodnutí naši spojenci asi najdou? Budou si myslet, že prezident postrádá zkušenosti? Nebudou. Budou si snad myslet, že nemá potřebné kontakty? Taky nebudou. A budou si myslet, že nerozumí fungování Aliance? Taky nebudou. To už vůbec ne. Jediná otázka, kterou si pravděpodobně položí, bude otázka, co se to vlastně u nás v České republice děje, když ani v takto zásadní věci nedokážeme využít člověka, který má pro dané jednání mimořádnou kvalifikaci.

A právě to je důvod, proč jsem si zvolila takový název dnešního bodu. Nedůvěryhodnost podle mě nevzniká jenom porušením nějaké alianční dohody, ale vzniká i tehdy, když svými kroky vyvoláváte pochybnosti, zda se rozhodujete racionálně a na základě zájmů státu, nebo na základě momentálních politických nálad. A tahle vláda se často ráda prezentuje jako vláda kompetence, profesionality a odpovědnosti. A o to víc mě překvapuje, že právě tato vláda nedokázala v této situaci odložit stranou osobní a politické motivace a podívat se na věc čistě pragmaticky, protože čistě pragmatický pohled je přece naprosto jednoduchý. Pokud jednáte o zdravotnictví, pošlete nejlepšího odborníka nebo odbornici na zdravotnictví. Pokud jednáte o energetice, pošlete člověka, který rozumí energetice, a pokud jednáte na summitu NATO v době největší bezpečnostní nejistoty za posledních 10 let, pak byste měli vyslat člověka, který má s NATO největší zkušenosti, největší kontakty a má v rámci něho největší respekt. Místo toho jsme tady všichni svědky situace, která působí dojmem, jako kdyby se někdo rozhodl, že státní zájem musí ustoupit potřebě vyřídit si domácí politické účty. A právě to považuju za mimořádně nebezpečné.

Naši spojenci si přece nevšímají jenom našich slov, všímají si našich činů, všímají si toho, jaká rozhodnutí děláme v okamžicích, kdy na nich skutečně záleží. Všímají si toho, zda jsme schopni jednat jako předvídatelní partneři a všímají si také toho, zda jsme schopni dát přednost zájmům republiky před zájmy jednotlivých politiků a političek. A víte, co je na tom možná nejhorší? Že to celé působí naprosto zbytečně. Nevidíme tady žádný střet dvou bezpečnostních koncepcí a nevidíme ani spor o budoucnost Aliance. Vidíme pouze to, že Česká republika měla v ruce mimořádně silnou kartu a sama se rozhodla ji odložit stranou. Vidíme zemi, která se sama rozhodla připravit o výhodu, kterou by jí mnoho jiných států mohlo závidět. Chová se snad takhle stát, který chce být silným partnerem a hrát nějakou seriózní roli v mezinárodní politice? Vidíme akorát vládu, která tvrdí, že bezpečnost je její prioritou, ale současně odmítá využít člověka, který má s NATO největší zkušenosti. S tou prioritou v bezpečnosti to mimochodem zřejmě podle vlády nebude tak žhavé, když se podíváme na naše aktuální výdaje na obranu.

A pokud někdo tvrdí, že na tom, kdo pojede na summit NATO nezáleží, tak si dovolím ještě jednou nesouhlasit. V mezinárodní politice záleží na každé příležitosti, záleží na každém člověku, který může otevřít dveře tam, kde ostatní čekají na chodbě, a záleží na každém kontaktu a na každém neformálním jednání. A právě proto považuju postup vlády za chybu. Za zbytečnou chybu, která poškozuje zájmy České republiky a odvádí pozornost od reálných problémů, které by vláda přece měla řešit. A právě proto navrhuju zařazení bodu Česká republika jako nedůvěryhodný partner na program této schůze jako druhý bod. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců Pirátů.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí pan poslanec Jiří Vojáček a připraví se paní poslankyně Lenka Martínková Španihelová. Prosím, máte slovo.

Poslanec Jiří Vojáček: Děkuji pane, předsedající. Vážení kolegové, kolegyně, vážení páni ministři, já přicházím opět se stejnou tématikou, jako jsem tady měl minule, a tedy dovolím si navrhnout, abychom na dnešní schůzi zařadili bod programu 64, abychom ho přesunuli jako bod druhý, a je to tedy sněmovní tisk 104.

A o co tedy jde? Myslím si, že se jedná o téma, které je teďka mnohokrát skloňované a na kterém si myslím, že je docela velká shoda, že je důležité a že cítíme všichni, že je potřeba ho řešit, a sice se jedná o to, abychom provedli nějakou řekněme řízenou drobnou restrikci, aby naše děti ve školách nenadužívaly používání mobilních telefonů a jiných podobných zařízení. Předpokládám, že je to téma natolik silné, že i pan premiér i řada ministrů se k tomu vyjadřuje, předpokládám, že cítíme všichni, že čas tančí kvapík a že to je docela důležité, abychom takovéhle téma řešili, poněvadž ta naše novela, kterou jsme tady předložili, tady leží ve Sněmovně už, tuším, od února, opakovaně se snažím ji tady předložit a zdá se, že naše děti i v příštím školním roce budou právě ohroženy tím, že nadužívají mobilní telefony a že místo toho, abychom tady řešili věci, které zjevně ochrání naše děti, zjevně pomůžou našemu školství, tak tady trávíme celé dny a noci tématy typu sudetoněmecký landsmanšaft a jeho sjezd, což si myslím, že téhleté Sněmovně vůbec nepřísluší, a taky proto jsme to téma vymlčeli. ***