Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.40 hodin)
(pokračuje Gabriela Svárovská)
Tenhle návrh ale posílá signál úplně opačný. Odborné pozice se mohou s každou novou vládou znovu otevřít politickému tlaku. A když se státní správa začne točit jako kolotoč, přicházejí tři jistoty: roste riziko chyb, roste riziko korupce a klientelismu a mizí institucionální paměť a odbornost. A to všechno nakonec skončí jediným výsledkem – zbytečným utrácením peněz daňových, které jste říkali, že chcete šetřit. Protože drahé nejsou jenom platy, drahé jsou chyby, drahé jsou soudy, drahé jsou finanční korekce, drahé jsou zpožděné projekty.
Rádi tady vyčítáte minulé vládě zpožděné, nedokončené nebo nesprávně řízené projekty a sami poukazujete na ty náklady, které to přineslo. Ano, zpožděné, nekvalitně řízené projekty přinášejí náklady. Tak si ještě zkracujete cestu k těm dodatečným nákladům.
Drahé jsou neudělané kontroly, drahé jsou, pánové a dámy, taky neproplacené dotace z evropských fondů, že. Drahé jsou rozbité procesy, drahé je ztracené know-how, které se roky budovalo a které se dá jednou špatnou systemizací rozmetat za pár týdnů. Slabý stát není levný stát. Slabý stát je vůbec ten nejdražší stát.
Samozřejmě, že reforma státní služby je potřeba. Nikdo tady neříká, že současný systém je ideální – není. Potřebujeme to všechno, co už jsem tady jmenovala – modernější řízení, lepší odměňování, kariérní růst, vzdělávání, koordinaci, digitalizaci, posílení analytických kapacit, sdílení dat, projektové řízení a schopnost přilákat nové, kvalitní a mladé lidi zvenku. Proto je potřeba reforma, re-for-ma, reforma. Toto není reforma. Reforma se dělá na základě aktuálních dat, se znalostí praxe, se zapojením odbornic a odborníků, odborů – ano, máte ve státní správě odbory, se kterými se nebavíte – a samotných těch lidí, kteří tam pracují, standardní legislativní cestou, která umožní připomínky, kontrolu a odstranění případných chyb.
Tenhle zákon takto připraven nebyl. Byl předložen jako poslanecký návrh, což je čím dál tím více standardní postup. Někde jsem četla, že přes padesát procent zákonů se nyní předkládá prostřednictvím poslaneckých návrhů. A přitom jde o jednu z největších změn fungování státu za poslední roky. Obešlo se meziresortní připomínkové řízení, standardní hodnocení dopadů, širší odborná debata i plnohodnotné projednání s těmi, na které zákon dopadne, přestože je to povinností státní správy jednat s odborovými organizacemi o změnách a opatřeních, které dopadnou na pracovníky a pracovnice ve státní správě. V určitém smyslu je to tedy i postup protizákonný. Tento zákon neřeší výkon státu. Řeší moc nad státem.
Ve druhém čtení byla předložena řada pozměňovacích návrhů. Některé z nich se snaží zachránit aspoň část toho, co původní návrh bourá – například návrhy na posílení role poradní komise, na to, aby její stanovisko nebylo jenom nějakou formální rekvizitou, ale skutečnou pojistkou, návrhy na posílení koordinace státní služby přes Úřad vlády, návrhy, aby se personální a organizační záležitosti napříč úřady sjednocovaly a aby existovala evidence, data, metodika, pravidla, etický rámec a koordinace vzdělávání lidí ve státní správě.
To všechno ukazuje jednu věc – i samotná debata po prvním čtení potvrdila, že původní návrh byl nebezpečně děravý. Kdyby byl návrh tak dobrý, jak tvrdí předkladatelé, nebylo by potřeba ho po varování odborníků, odborů, nevládních organizací a Evropské komise na poslední chvíli tak usilovně látat.
Buďme ale upřímní, ani ty opravy nevyřeší ten hlavní problém. Poradní komise není totéž co služební komise, pokud její stanovisko není skutečně účinné. Soudní ochrana není totéž co rychlá institucionální obrana. A centrální koordinace není skutečná koordinace, pokud současně zrušíme postavení nejvyššího státního tajemníka a necháme státní tajemníky mnohem víc v politickém sevření. Proto je namístě podpořit všechny pozměňovací návrhy, které aspoň částečně zachovávají pojistky neutrality a koordinace. Ale zároveň platí, že ani nejlepší záplata neudělá z tohohle návrhu dobrou reformu. Žádnou reformu, není to reforma.
V optimálním případě by se zachovala skutečně účinná služební komise nebo alespoň taková poradní komise, která nebude jenom dekorací a úlitbou Evropské komisi. Soudní obrana jednotlivce je samozřejmě důležitá, ale je pomalá. Když se úředník bude soudit roky, úřad mezitím přijde o kontinuitu, tým se rozpadne, agenda se zpomalí, odborníci odejdou, výklad práva se posune. A kdyby se i po letech ukázalo, že zásah byl nezákonný, škoda už bude dávno hotová.
Služební komise je brzda, která dokáže reagovat rychle a systémově. Bez ní se ochrana neutrality státní služby mění jenom na cár papíru. A to má ještě jeden dopad. Když lidé uvidí, že profesionální obrana se vytrácí a že všechno se řeší až u soudu teoreticky, mnozí schopní lidé se do státní správy vůbec nepřihlásí. Kdo by šel pracovat do prostředí, kde za dodržování pravidel může přijít okamžitá odveta? Kdo půjde do státní služby, když uvidí, že odborný nesouhlas může znamenat konec kariéry? A kdo tam zůstane? Ti nejlepší? Těžko. Ti nejpřizpůsobivější. Anebo ti, kteří nemají jinou volbu.
Další věc, lidé ve státní správě musí mít perspektivu růstu, smysluplné řízení a koordinaci. Proto má být zachována a posílena role nejvyššího státního tajemníka nebo nejvyšší státní tajemnice. Státní správa musí fungovat jako celek. Bez koordinace si rezorty jedou každý svoje, práce se tříští, zbytečně se zdvojuje a tím rostou náklady a zároveň vznikají slepé skvrny. Zaplatí se víc za míň odvedené práce. To dnes vidíme v řadě agend. Vidíme to na rozkladu agendy lidských práv na Úřadu vlády, kde se léta budovaná koordinace rozbíjí. Bude to horší, bude to dražší a bude to fungovat hůř. Vidíme to na environmentálních agendách, kde se rozhodování rozkouskovává mezi politické zájmy. Vidíme to na zahraniční službě, kde se institucionální paměť a kontinuita asi považuje za luxus a ne bezpečnostní nutnost.
Návrh zákona jde přesně opačným směrem, než by měla jít ona reforma. Zmenšuje vzdálenost mezi politikem a úředníkem tam, kde má stát vyžadovat opak.
Další věc je evropská dimenze. Evropské fondy, prosím vás, nejsou peníze z Bruselu zadarmo. To je systém financování založený na důvěře, pravidlech a kontrole. Evropská unie v zásadě říká: Utraťte peníze podle pravidel a my vám je proplatíme. Ale aby to fungovalo, musí stát prokázat, že má stabilní a profesionální státní správu. Transparentní výběr lidí, kontrolní mechanismy a odolnost proti politickému ovlivňování a střetu zájmů. Když se objeví pochybnosti o transparentnosti zakázek, o nezávislost kontrolních procesů nebo o tlaku na úředníky, Evropská unie má nástroje – přeruší proplácení některých výdajů, může udělit finanční korekce, může říct: Přátelé, tuto část vám neproplatíme. A v krajním případě to dopadne tak, že projekty stojí anebo se platí z českého rozpočtu, a to jsme myslím už zažili.
Takže slabý stát je drahý stát. Platí za chyby, platí za protiprávně přidělené dotace, platí za cinknuté a předražené zakázky, platí za neúčinnou kontrolu, platí za soudní spory a platí i za ten rozpad profesionálních kapacit, kde ta účtenka, ta cenovka je trošku míň viditelná, míň jednoznačná, ale je tam taky. ***
