Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak prosím nyní tedy vystoupí pan poslanec Jan Bureš.

Poslanec Jan Bureš: Děkuji, vážený pane předsedo. I k těm zálohám se dneska dostaneme, za chviličku. Poté, co jsme před chvílí poměrně podrobně probrali sněmovní tisk číslo 173, tak jsme se nyní plynule dostali k projednávání dalšího bodu naší schůze, kterým je sněmovní tisk číslo 174. Tento návrh se na první pohled nepochybně tváří také jako velmi bohulibý a potřebný nástroj pro posílení ochrany zvířat v naší zemi. Chtěl bych hned ale na samém začátku svého vystoupení za sebe i za své kolegy deklarovat jednu naprosto zásadní věc. Všichni v tomto sále se zcela jistě a bez jakýchkoliv debat shodneme na tom, že týrání zvířat je zavrženíhodný a odporný čin, který si zaslouží naše jednoznačné jasné odsouzení a pochopitelně také adekvátní, spravedlivý a přísný trestněprávní či správní postih. O tom zde, pevně věřím, nepovedeme žádný spor.

Ochrana němých tváří, které se samy bránit nemohou, je znakem každé vyspělé a civilizované společnosti. Nicméně ušlechtilý cíl ještě nedělá kvalitní zákon. Pokud bychom totiž v této Sněmovně podlehli tlaku či apelu předkladatelů a rozhodli se schválit tento předložený text v takzvaném zrychleném režimu hned v prvním čtení, přesně tak, jak je nám to dnes navrhováno, dopustili bychom se naprosto bezprecedentního hazardu s ústavními principy. S principy, na kterých pevně stojí náš demokratický právní stát. Zrychlené přijímání legislativy je nástrojem pro krizové situace, nikoliv pro schvalování norem, které takto brutálním způsobem zasahují do základních práv a svobod našich občanů. Dovolte mi proto, abych v následujících minutách poukázal na několik naprosto kritických míst, která z tohoto návrhu doslova bijí do očí.

Jsou to místa, která vyžadují nejen naši pozornost, ale především – pokud tedy tento návrh pustíte do dalšího čtení – velmi podrobnou odbornou a analytickou debatu na půdě příslušných sněmovních výborů. Za prvé, nedotknutelnost obydlí jako vedlejší škoda? Předpokládaná novela zcela nenápadně, ale o to nebezpečněji mění zákon o Policii České republiky. Tato změna spočívá v tom, že razantně rozšiřuje stávající oprávnění policisty. Dosud mohl příslušník policie v těchto situacích vstoupit jen na pozemek nebo do nějakého jiného prostoru. Nyní se ale navrhuje, aby mohl při pouhém důvodném podezření na týrání zvířete vstoupit přímo do obydlí.

Dámy a pánové, uvědomujeme si vůbec, co to znamená? Představte si, prosím, tu absurditu v běžné každodenní praxi. K domovní prohlídce k narušení nedotknutelnosti obydlí, které chrání Listina základních práv a svobod, je standardně potřeba souhlas soudu. Zde by ale najednou stačilo pouhé důvodné podezření. A z čeho takové podezření může pramenit? Třeba z úplně obyčejného, zlého a účelového anonymního udání souseda, se kterým shodou okolností vedete dlouholeté a vyčerpávající osobní spory. Tento váš nepřející soused prostě jenom zvedne telefon, nahlásí, že z vašeho bytu slyší nějaké podezřelé kňučení a Policie České republiky má díky tomuto zákonu najednou v ruce legální klíč od vašeho obýváku.

Tohle není jenom moje hypotetická obava. Vždyť i samotný Parlamentní institut nás ve svém stanovisku velmi správně a důrazně varuje, že se zde jedná o naprosto zásadní zásah do ústavně zaručeného práva na soukromí. Institut si klade vysoce relevantní otázku, zda by skutečně nebylo možné požadovaného účelu – tedy ochrany zvířete – dosáhnout nějakými mírnějšími a k ústavě šetrnějšími prostředky.

Jako zástupci ODS zde říkáme jasně ne. Nemůžeme v žádném případě dopustit, aby se z jinak legitimní ochrany zvířat stalo jakési legislativní beranidlo, kterým bez mrknutí oka prorazí dveře české domácnosti bez jakýchkoliv jasných, tvrdých a předvídatelných procesních záruk.

Za druhé, vlastnické právo v ohrožení a princip: zaplať nebo přijdeš o zvíře. Druhým, neméně děsivým a nevídaným zásahem do práv občanů je návrh na zavedení systému povinných záloh na předběžnou náhradní péči. Co nám tento návrh vlastně říká? Říká, že v momentě, kdy je zvíře vlastníkovi odebráno, je tento vlastník okamžitě povinen začít hradit zálohy na jeho náhradní péči. A co je na tom to nejvíce zarážející, že toto rozhodnutí o uložení povinnosti platit zálohy může být paradoxně úplně prvním úkonem v celém probíhajícím řízení. V řízení, kdy ještě nikdo nic neprokázal.

A teď se dostáváme k tomu vůbec nejpodstatnějšímu a nejnebezpečnějšímu bodu. Případné odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá podle předloženého návrhu odkladný účinek. Pokud majitel nezaplatí vyměřenou částku do 30 dnů, zvíře nekompromisně propadá státu. Dovolte mi, abych tento byrokratický jazyk převedl do reality a uvedl konkrétní příklad z praxe, který se může stát zítra komukoliv. Představte si poctivého chovatele, zemědělce, kterému obecní úřad na základě nějakého svého pochybení, špatného posouzení situace nebo prostého úředního omylu odebere celé stádo čítající třeba 50 kusů skotu. Úředníci obratem tomuto chovateli vyměří povinnou zálohu na péči, která se při takovém množství zvířat bude logicky pohybovat ve stovkách tisíc korun. Tento chovatel se samozřejmě ihned odvolá, protože je bytostně přesvědčen o tom, že svá zvířata v žádném případě netýral, že se jedná o nedorozumění nebo o mstu.

Jenže odvolání mu v tomto systému nijak nepomůže, protože nemá onen odkladný účinek. On musí tyto obrovské peníze zaplatit ihned. Pokud se stane to, že tento zemědělec do měsíce nesežene požadované statisíce korun nikoliv materiálně, ale korun, o všechna svá zvířata definitivně přijde. A přijde o ně dokonce ještě dříve, než jakýkoliv nezávislý soud vůbec stihne posoudit a rozhodnout, zda k nějakému údajnému týrání vůbec fakticky došlo. Tohle je přece naprostá perverzita práva. Je to zavádění principu vinen, dokud se nevyplatíš, který fatálním způsobem popírá samotné základy práva na spravedlivý proces a ochranu majetku.

A třetí, danajský dar našim obcím a vznik takzvaných kastračních komand. Další kapitolou tohoto návrhu, u které musí každému starostovi a komunálnímu politikovi vstávat vlasy hrůzou na hlavě, jsou nové dopady na samosprávy. Novela totiž ukládá obcím zcela novou povinnost zajišťovat ze svého, hradit kastraci opuštěných koček a plošně provádět kastrační programy. A aby toho nebylo málo, navrhuje se, že obec se automaticky stává vlastníkem úplně každého opuštěného zvířete v momentě, kdy si ho případný nálezce nechce nebo nemůže nechat. Tady už narážíme nejen na právní, ale především na tvrdou ekonomickou absurditu.

Když se podíváte do předložených materiálů, samotná důvodová zpráva k tomuto zákonu zcela otevřeně a bez ostychu přiznává, že stát vlastně vůbec netuší, kolik opuštěných koček se v České republice reálně nachází. A tím pádem stát logicky ani netuší, kolik stovek tisíc či milionů to bude jednotlivé obce ve finále stát. My tady prostě vezmeme novou, drahou a organizačně náročnou povinnost, hodíme ji starostům na krk bez jediné koruny navíc a arogantně jim z pozice státu říkáme, tady to máte, nějak se o to postarejte a hezky si to celé zaplaťte z celého svého vlastního obecního rozpočtu. A jako by to samo o sobě nebylo dostatečně zatěžující, jako takový absurdní bonus budou muset úředníci na obcích řešit ještě označování těchto kastrovaných koček. A to formou stříhání jejich uší. K tomu musím dodat, že zvířeti ustřihnout kus ucha je samo o sobě vizuálně dosti drastické opatření, a to i přesto, že ho stávající unijní nařízení z nějakého důvodu formálně připouští. Chtějí předkladatelé opravdu z našich obcí dělat ústavy pro provádění těchto plošných zákroků bez jakéhokoliv finančního krytí?

Za čtvrté, privatizace zkoušek a klasický případ kozla zahradníkem. A konečně čtvrtý bod, nad kterými zůstává rozum stát. Návrh přichází s myšlenkou, že osvědčení, která jsou nutná pro řidiče profesionálně přepravující zvířata, by už v budoucnu nevydávalo Ministerstvo zemědělství jakožto orgán státní správy, ale že by tuto pravomoc převzala přímo samotná soukromá školicí pracoviště. A aby byla absurdita dokonána, zkušebním komisařem, který má hodnotit způsobilost uchazeče, má být přímo lektor daného kurzu.

Pánové a dámy, rozhlédněte se kolem sebe. Vždyť to je přímá legislativně posvěcená pozvánka k masivnímu střetu zájmů. Představte si ten model. Soukromá firma, jejímž cílem je generovat zisk, si sama člověka za peníze vyškolí. Ten samý člověk z té samé firmy ho následně sám vyzkouší a nakonec mu ta samá firma vystaví oficiální státní papír. Za to všechno dostala od klienta zaplaceno. Může mi někdo z předkladatelů vysvětlit, kde je v takovém systému ukryta sebemenší záruka nezávislosti a objektivity? Tedy té nezávislosti a objektivity, kterou mimo jiné velmi striktně vyžaduje i příslušné právo Evropské unie? ***