(13.50 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
S naučením lidu používat své práva souvisí jeho aktivita v politickém životě. Tocqueville píše, že znakem svobodné země je aktivita, pohyb, úsilí o zlepšení a pokrok. Taková země bude pak bohatší a celkově se jí bude více dařit než zemi pasivní, kde svoboda není. Tímto politickým pohybem charakterizuje Tocqueville Spojené státy americké, kde lidé politickou aktivitou pracují na svém blahu. Uvádí, že vměšování se do řízení společnosti je pro Američany nejdůležitější věcí a současně i potěšením. Pokud by Američané byli o toto právo připraveni, pociťovali by podle Tocquevilla prázdnotu. Oproti tomu v jiných zemích občané přijímají s nechutí svá politická práva, protože to vnímají jako okrádání se o čas a raději se uzavírají do svého omezeného a sobeckého světa, soudí Tocqueville na straně 236 až 238.
Dalším demokratickým principem je vláda většiny. Tocqueville píše, že v demokracii se bez většinového souhlasu nic neudrží. Tvrdí, že morální síla většiny vychází z představy, že více lidí ví víc než jednotlivec, a současně, že zájmům většiny je třeba dáti přednost před zájmy menšiny. Uvádí, že zpočátku jsou tyto argumenty špatně přijímány menšinou, která si na vládu většiny musí teprve zvyknout. Tocqueville to píše na straně 241 a 242.
Tocqueville současně varuje a píše, že demokracii je třeba chránit před většinovou vládou myslící si, že má právo na všechno, takzvanou tyranií většiny. Taková většinová vláda je špatná, protože porušuje obecný lidský zákon, kterým je spravedlnost, píše Tocqueville na straně 245 a 246. Proti nespravedlivé vládě se občané často bouří a to může vládu a celý politický režim ohrozit. No, vidíte, jaké jsou tady paralely, jak to lze aplikovat na současnou Fialovu vládu. Nicméně lidé se bouří a přesně, jak o tom tady hovoříme, tak Fialova vláda nereaguje a může to způsobit nepokoje a nesouhlas většiny. No, vidíte.
Tocqueville píše, že demokracie otevírá větší možnosti ke zdokonalení se. Člověk se neustále zdokonaluje, avšak některé podmínky ho podněcují více a jiné méně. Když byli obyvatelé roztříděni do společenských stavů a nuceni žít život, který jim byl dán od narození, jejich snaha o vlastní zlepšení byla značně znemožněna. Demokracie a rovnost všech lidí podporují zdokonalení člověka, píše Tocqueville na straně 488.
Tocqueville myšlenkou touhy člověka po zdokonalování se a o demokracii, která vytváří podmínky podporující tuto touhu, jako by nastínil budoucnost světa. V dnešní demokratické a výkonové společnosti je člověk stále nucen se zdokonalovat a podávat lepší výkony, ať sám chce, či nikoliv. Je k tomu vnějším prostředím a pracovním tlakem donucován. Nepřetržitě na sobě musí pracovat, vyvíjet se a neustrnout. Takový člověk se jeví svému zaměstnavateli užitečným.
Takže uvedl jsem, jak se přístupy k demokracii v průběhu dějin měnily od negativního platonsko-aristotelovského pojetí demokracie až po Tocquevillovo pozitivní chápání demokracie jako vlády, která ponechává lidem nejvíce svobody.
Miroslav Bednář píše, že Masaryk se inspiroval dílem Tocquevilla a především jeho představou, že Evropa by se po vzoru Spojených států měla demokratizovat. Bednář uvádí, že kromě toho se Masaryk zhlédl v Americe i proto, že pilířem její demokracie je náboženství spolu s mravností. Je to napsáno v Masarykově Praktické filozofii, strana 7.
Teď bych přešel k další pasáži, Demokracie jako názor na život a svět. Masaryk uvádí, že slovo demokracie je odvozenina dvou řeckých slov démos, rovná se lid, a kratein, rovná se vláda. Mohli bychom proto pod pojmem demokracie rozumět lidovládu. Masaryk však upřesňuje, že v demokracii nejde ani tak o vládu, jako spíše o správu. Proto slovo demokracie překládá jako lidosprávu, tedy správu lidu pro lid. Nikoliv tedy jako lidovládu, ale lidosprávu. Tvrdí, že správa, administrativa a byrokracie jsou hlavní znaky vládnutí v dnešní demokracii, které zabezpečují spravedlnost. Masarykovo chápání pojmu demokracie jako lidosprávy se však v politologii neuchytilo. Pojmem demokracie se běžně označuje vláda lidu. V praxi to pak znamená, že za demokratický lze označit pouze ten stát, ve kterém je dodržován princip suverenity lidu. Masaryk ve svých úvahách o demokracii dochází k závěru, že demokracie není jevem přirozeným, stejně jako člověku není přirozený altruismus. Přirozenost člověka tkví v jeho egoismu, člověk chce pro sebe to nejlepší. Každý chce být pánem, který nepracuje a práci nechává vykonávat druhé.
Tak tady se Masaryk ve svých úvahách trošku zmýlil, protože mě práce baví. Ten, kdo mě zná, tak ví, že už se těším i na zítra a na každý další pracovní den, a mám to takhle celý život. Takže vůbec nevím, co budu dělat, až budu v situaci, že nebudu moct chodit do práce, třeba až budu starší. To vůbec nevím. Mě třeba práce baví. Nechci, aby práci vykonával druhý, to tedy musím říct. Naopak lidé, co mě znají, vědí, že mě obtěžuje i spánek. Nechce se mi spát, protože už se těším na druhý den, tak to alespoň protahuji tak, že chodím spát v půl třetí, ve tři, abych ráno vstal, abych neztrácel čas, a už se těším. Taky dneska jsem věděl, že chci tady něco vysvětlovat a zabojovat, zabojovat za ideály demokracie. Vstal jsem dřív, než jsem měl nastavený budík, a už mě nohy nesly ven směrem do Sněmovny. Takže to tedy vidíte, že tady máme rozpor, protože navíc ještě je tady známé české přísloví, co si sám neuděláš, to nemáš. Nicméně my máme v SPD výborný tým, takže týmová spolupráce, proto můžeme být ještě lepší samozřejmě. Nicméně vidíte, že pracuji i o víkendu. Těším se, mám tam konferenci v sobotu, v neděli Partii na Primě. Budou tam i kolegové. Tak to už se těším na víkend zaplněný pracovně a to je správný postup, alespoň pak nepřemýšlím nad blbostmi.
Z této přirozené touhy člověka vznikla aristokracie, ve které jedni vládnou a druzí jsou ovládáni. Jo, jedni jsou páni a druzí jejich sloužící. V demokracii neexistují sluhové a aristokrati, v demokracii všichni svou drobnou prací přispívají k funkčnosti celé společnosti. Za demokrata pak označíme jen takového člověka, který pracuje pro sebe a své okolí. V demokracii, na rozdíl od aristokracie, není žádný člověk užíván jako prostředek k dosažení cílů. Demokracie na člověka nahlíží jako na svobodnou lidskou bytost, která myslí, prožívá a projevuje své emoce. Není proto možné s člověkem jednat jako s věcí, která nám patří, s níž si můžeme zacházet podle naší libovůle tak, jako bylo v minulosti zacházeno s otroky. ***
